Tohle jsem pochopila až u čtvrtého dítěte: Největší chyba při uspávání miminka, kterou jsem roky dělala
„Proč zase nespí?!“ zašeptala jsem zoufale do tmy, když se malá Klárka už potřetí během hodiny rozplakala. Byla jsem unavená, podrážděná a v hlavě mi hučelo. Vedle v pokoji spali (nebo spíš předstírali, že spí) moji tři starší – Honzík, Terezka a Matěj. Manžel Petr byl na noční, takže na všechno jsem byla sama.
V tu chvíli mi hlavou probleskla vzpomínka na rozhovor s mojí mámou: „Ty jsi taky nikdy nechtěla spát přes den. Ale já tě vždycky položila do postýlky a nechala tě tam. Děti si musí zvyknout.“ Jenže Klárka plakala, a já měla pocit, že selhávám.
Všichni kolem mě měli jasno: „Miminko musí spát v klidu, ve tmě, bez rušení.“ Jenže když jsem Klárku nechala samotnou v ložnici, její pláč byl čím dál zoufalejší. A tak jsem ji zvedla a vzala do náruče. Okamžitě se uklidnila. Bylo to poprvé, co jsem si dovolila neposlouchat všechny ty rady z internetu, od kamarádek i od vlastní mámy.
Seděla jsem s ní na gauči v obýváku a dívala se na její drobný obličejík. V tu chvíli mi došlo, že jsem u všech tří starších dětí dělala stejnou chybu – snažila jsem se je za každou cenu naučit spát samotné, v tichu a tmě, i když jim to očividně nevyhovovalo. Kolikrát jsem seděla za dveřmi dětského pokoje a poslouchala jejich pláč, protože „to tak má být“.
„Mami, proč Klárka nespí s námi?“ ozvala se najednou Terezka ze dveří. „Já bych ji taky chtěla pohladit.“ V tu chvíli mi došlo, jak moc jsme všichni toužili po blízkosti – nejen Klárka, ale i já a ostatní děti. Vždyť i já si pamatuju, jak jsem jako malá usínala nejradši vedle mámy.
Začala jsem hledat informace a narazila na článek jedné české psycholožky: „Miminka jsou biologicky nastavená spát v blízkosti rodičů. Samota je stresuje.“ Najednou mi to všechno dávalo smysl. Vzpomněla jsem si na všechny ty večery, kdy jsem Honzíka nebo Matěje nechávala vyplakat, protože „to tak má být“. A teď mě bodlo u srdce.
Další dny jsem zkusila změnit rutinu. Klárku jsem ukládala do postýlky vedle gauče v obýváku, kde jsme si povídali s dětmi nebo koukali na pohádky. Když začala být unavená, vzala jsem ji do náruče a zpívala jí ukolébavku. Usnula během pár minut – bez pláče, bez stresu.
Petr se nejdřív tvářil skepticky: „Nebude si na to moc zvykat? Co když už nikdy neusne sama?“ Ale když viděl, jak je Klárka klidnější a jak se celkově doma zlepšila atmosféra, uznal: „Možná jsme to měli zkusit už dávno.“
Jednoho večera jsme seděli všichni pohromadě – já, Petr, Honzík, Terezka, Matěj i malá Klárka spící v mém náručí. Povídali jsme si o tom, jak jsme každý jako malí usínali. Terezka přiznala: „Já jsem se vždycky bála tmy.“ Honzík dodal: „A já slyšel divné zvuky.“ Najednou jsme si uvědomili, kolik strachu a osamění jsme si nesli jen proto, že jsme chtěli být „správní rodiče“ podle rad ostatních.
Začali jsme o tom mluvit i s dalšími rodiči ve školce a na hřišti. Někteří se divili: „To bych nikdy neudělala! Dítě musí mít režim!“ Jiní přiznávali: „Taky mě to trápí, ale bojím se něco změnit.“
Největší zlom přišel jednoho deštivého odpoledne. Klárka byla nemocná a nechtěla spát vůbec. Seděla jsem s ní u okna a dívala se na kapky deště stékající po skle. Najednou přišla Terezka a objala nás obě. „Mami, já tě mám ráda,“ zašeptala. V tu chvíli mi došlo, že největší hodnotou není dokonalý režim nebo ticho v domě – ale pocit bezpečí a blízkosti.
Od té doby už neřeším rady z internetu ani poznámky okolí. Každé dítě je jiné a potřebuje něco jiného – někdo klid a samotu, jiný blízkost a dotek. A hlavně: i my rodiče máme právo hledat vlastní cestu.
Někdy si říkám – kolik zbytečných slz by nemuselo být prolito, kdybychom víc poslouchali své děti místo okolí? A co vy – máte odvahu jít proti proudu a dělat věci po svém?