Dům na půjčku: Když rodinná pomoc má svou cenu – můj příběh o svobodě a ztrátě domova

„Valentýno, už zase jsi nechala rozsvíceno v koupelně! Kolikrát ti to mám říkat?“ Otcův hlas se rozléhá chodbou našeho bytu na Vinohradech, a já v tu chvíli cítím, jak se mi žaludek svírá. Je mi třicet tři let, mám za sebou dvě vysoké školy, práci v reklamní agentuře a přesto se cítím jako malá holka, která dostala poznámku za špatně uklizený pokoj.

Když mi táta před dvěma lety nabídl svůj druhý byt v Praze s tím, že nemusím platit nájem, byla jsem vděčná. Po rozchodu s Petrem jsem neměla kam jít a představa vlastního prostoru byla jako záchranný kruh. „Jen pár pravidel,“ řekl tehdy táta. „Chci vědět, kdo k tobě chodí, žádné večírky, žádní psi a hlavně – udržuj pořádek.“ Přikývla jsem. Byla jsem zoufalá a potřebovala jsem začít znovu.

První měsíce byly snesitelné. Táta chodil na návštěvy jednou týdně, přinesl mi domácí koláč od mamky a kontroloval, jestli je lednice plná a okna umytá. Ale postupně jeho návštěvy začaly být častější. Začal mi volat každý večer: „Valentýno, nezapomeň zalít kytky na balkoně! A co sousedé? Neobtěžuje tě někdo?“

Jednou večer jsem si pozvala kamarádku Simonu na víno. Smály jsme se, povídaly si o práci i o chlapech. Najednou se ozval zvonek. Táta stál ve dveřích s výrazem, který neznamenal nic dobrého. „Tohle není hotel! Nechci tu žádné návštěvy po desáté hodině!“ řekl přísně. Simona se omluvila a odešla. Já zůstala stát v předsíni a cítila jsem se jako vetřelec ve vlastním domě.

Začala jsem být nervózní pokaždé, když jsem slyšela klíče v zámku. Táta měl samozřejmě svůj vlastní klíč – „pro případ nouze“, jak říkal. Jednou jsem přišla domů a našla ho v kuchyni, jak mi uklízí skříňky. „Máš tu nepořádek,“ vysvětlil mi suše. Cítila jsem vztek i bezmoc zároveň.

S mamkou jsem o tom mluvila jen opatrně. „Víš, jaký je táta,“ řekla mi jednou u kávy v kavárně Slavia. „Chce pro tebe jen to nejlepší.“ Ale já už nevěděla, co je pro mě nejlepší. Byt byl krásný, prostorný, v centru Prahy – ale nebyl můj. Každý den jsem cítila jeho přítomnost ve všem: v tom, jak musím mít srovnané boty v předsíni, v tom, že nesmím mít doma ani kočku, i v tom, že nemůžu pozvat nikoho na noc bez jeho svolení.

Jednoho dne jsem potkala Filipa. Pracoval jako grafik ve stejné agentuře a měl rád jazz i staré české filmy. Po pár týdnech jsme spolu začali trávit víc času – ale nikdy ne u mě doma. „Tvůj táta mě děsí,“ přiznal mi jednou Filip. „Mám pocit, že nás sleduje.“ A měl pravdu. Táta mi volal pokaždé, když viděl cizí boty před dveřmi nebo když slyšel hlasy z bytu.

Začala jsem být podrážděná a hádavá. Jednou jsme se s tátou pohádali tak hlasitě, že sousedka volala na dveře: „Je všechno v pořádku?“ Křičela jsem na něj: „Tohle není domov! Já tu jen přežívám!“ On jen mlčky odešel.

Následující týdny byly tiché a napjaté. Táta nevolal, nechodil na návštěvy. Místo úlevy jsem cítila prázdnotu a výčitky svědomí. Mamka mi psala zprávy: „Zkus to s tátou vyřešit…“ Ale já nevěděla jak.

Jednoho večera jsem seděla u okna a dívala se na světla Prahy. Přemýšlela jsem o tom, co vlastně znamená domov. Je to místo? Lidé? Svoboda? Vzpomněla jsem si na dětství v našem starém paneláku na Jižním Městě – tam jsme byli šťastní i bez velkého bytu v centru.

Rozhodla jsem se. Druhý den ráno jsem tátovi zavolala: „Tati, děkuju ti za všechno, ale potřebuju svůj vlastní prostor. Chci si najít něco svého.“ Chvíli bylo ticho. Pak řekl: „Rozumím… Ale budeš mi chybět.“

Za měsíc jsem si našla malý podnájem na Žižkově. Není to luxusní byt na Vinohradech – ale je to moje místo. Můžu si pozvat Filipa kdykoli chci, můžu mít doma kočku i nepořádek.

Táta mě přišel navštívit s kyticí růží a domácím koláčem od mamky. Seděli jsme spolu u stolu a poprvé po dlouhé době jsme si povídali jako dva dospělí lidé.

Někdy večer přemýšlím: Byla ta cena za svobodu příliš vysoká? Nebo je tohle jediný způsob, jak opravdu zjistit, co znamená mít domov?

Co byste udělali vy na mém místě? Je lepší přijmout pomoc s podmínkami nebo riskovat a jít vlastní cestou?