Moje snacha neumí vařit: Srdce matky mezi nadějí a zoufalstvím

„Tohle se nedá jíst, Kláro!“ vyhrkla jsem dřív, než jsem si stačila uvědomit, jak tvrdě to zní. Tomáš seděl naproti mně u stolu, oči upřené do talíře, a Klára stála u sporáku s rukama v bok. V kuchyni voněla spálená cibule a v hrnci se rozvařovala rýže na kaši. Bylo to už potřetí tento týden, co jsem byla pozvaná na večeři k nim domů – a potřetí, co jsem odcházela s prázdným žaludkem a těžkým srdcem.

„Mami, nemusíš to jíst, když nechceš,“ řekl Tomáš tiše. Jeho hlas byl unavený, skoro zlomený. Klára se na mě podívala s očima plnýma slz, ale neřekla nic. V tu chvíli jsem si připadala jako ta nejhorší tchyně na světě. Ale copak je špatné chtít pro svého syna to nejlepší?

Když si Tomáš Kláru přivedl domů poprvé, byla jsem nadšená. Byla milá, usměvavá, trochu nesmělá. Ale už tehdy jsem si všimla, že neumí ani pořádně nakrájet cibuli. „To se naučí,“ říkala jsem si v duchu. „Všechno ji naučím.“ Jenže čas plynul a Klára se v kuchyni nezlepšovala. Spíš naopak – začala se vaření vyhýbat a Tomáš jedl čím dál častěji rohlíky se salámem.

Jednou jsem přišla neohlášeně na návštěvu a našla je oba u televize s pizzou z krabice. „Tohle není jídlo,“ povzdechla jsem si a nabídla se, že jim uvařím svíčkovou. Klára odmítla: „Nechceme tě obtěžovat, paní Novotná.“ To oslovení mě bodlo do srdce – vždyť jsem pro ně chtěla být rodina.

Začala jsem jim nosit hotová jídla v krabičkách. Svíčkovou, guláš, kuře na paprice… Tomáš byl vděčný, ale Klára pokaždé jen poděkovala a dala krabičky do lednice. Někdy je ani nesnědli. „Proč to děláš?“ ptal se mě manžel večer doma. „Nech je žít po svém.“ Ale já nemohla. Měla jsem pocit, že když jim nepomůžu, Tomáš bude nešťastný.

Jednoho dne mi zavolal: „Mami, můžeš prosím přijet? Klára je nemocná.“ Přijela jsem okamžitě a našla Kláru v posteli s horečkou. Uvařila jsem jí čaj a polévku, uklidila byt. Když se uzdravila, poděkovala mi – ale v jejím hlase byla výčitka. „Vím, že to myslíte dobře, ale já nejsem vaše dcera.“

Začaly hádky. Tomáš stál mezi námi jako rozhodčí. „Mami, Klára se snaží…“ „Ale vždyť neumí ani uvařit brambory!“ „To není důležité!“ křičel Tomáš. „Důležité je, že ji miluju!“

Cítila jsem se zrazená. Vždyť já ho vychovala! Já ho učila jíst zdravě! Proč teď stojí na její straně? Doma jsem plakala do polštáře a manžel mě objímal: „Musíš ho nechat jít.“

Ale já nemohla. Začala jsem Kláře posílat odkazy na recepty, kupovala jí kuchařky k narozeninám. Jednou jsem jí dokonce zaplatila kurz vaření – nikdy tam nešla. Místo toho mi napsala dlouhou zprávu: „Paní Novotná, prosím vás, respektujte naše soukromí. Vaše pomoc je pro mě spíš tlakem než podporou.“

Tomáš mi přestal volat tak často. Když jsme se viděli na rodinných oslavách, byl odtažitý. Klára se mnou mluvila zdvořile, ale chladně. Cítila jsem se sama jako nikdy předtím.

Jednoho večera jsem seděla u okna a dívala se na prázdnou ulici před domem. Přemýšlela jsem o své mamince – jak mě učila vařit a jak jsme spolu pekly koláče každou neděli. Chtěla jsem to samé zažít s Klárou… nebo aspoň s vnoučaty. Ale místo toho jsem byla jen ta otravná tchyně.

Po několika měsících mi Tomáš zavolal: „Mami, čekáme miminko.“ Srdce mi poskočilo radostí – ale zároveň jsem věděla, že už nikdy nebudeme tak blízko jako dřív.

Dnes už vím, že láska někdy znamená ustoupit. Nechat děti dělat chyby a žít po svém – i když to bolí. Ale pořád mě trápí otázka: Kde je hranice mezi pomocí a vměšováním? A mám právo chtít pro svého syna víc než on sám?

Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte si, že bych měla přestat zasahovat – nebo mám právo bojovat za štěstí svého dítěte?