„Ano, já jsem podala žádost o rozvod. Chci konečně žít svůj život.“ – Příběh paní Ludmily, která se rozhodla změnit svůj osud po šedesátce

„Mami, to nemyslíš vážně…“ ozvalo se tiché, nevěřící šeptání od stolu. Moje dcera Jana na mě zírá s otevřenou pusou a v očích má slzy. V kuchyni voní káva, ale vzduch je těžký, napjatý. V ruce svírám hrnek tak pevně, až mě bolí klouby. „Myslím to naprosto vážně, Jani. Podala jsem žádost o rozvod.“

Ještě před měsícem bych si to sama nedokázala představit. Ale dnes, když mi je šedesát a tělo mě bolí po každém dni, kdy se ohýbám nad sporákem a sbírám špinavé ponožky ze země, už nemůžu dál. Celý život jsem byla pro všechny – pro manžela, pro děti, pro vnoučata. Ale kdo byl kdy pro mě?

Můj muž, Petr, byl vždycky ten typický český chlap. Pracoval v továrně, domů nosil výplatu a očekával teplou večeři na stole. Nikdy jsem si nestěžovala. Tak to přece dělaly všechny ženy v našem paneláku na Jižním Městě. Ale poslední roky… Když jsem viděla, jak se moje kamarádky začínají věnovat samy sobě, chodí na cvičení, jezdí na výlety, začala jsem cítit závist. A hlavně prázdno.

„Ale co táta? Vždyť on tě potřebuje,“ šeptá Jana a já v jejím hlase slyším strach i výčitku. „Potřebuje mě? Potřebuje služku! Kdy naposledy mi řekl něco hezkého? Kdy mi pomohl s nákupem? Kdy jsme spolu naposledy někam šli?“ vyhrknu a cítím, jak mi po tváři stékají slzy.

Vzpomínám si na včerejší večer. Petr seděl u televize, koukal na hokej a já se snažila potichu umýt nádobí, abych ho nerušila. Když jsem si sedla vedle něj s hrnkem čaje, ani se na mě nepodíval. Jen zamumlal: „Dej mi ještě pivo.“ V tu chvíli jsem věděla, že už to dál nejde.

„Mami, vždyť jste spolu čtyřicet let…“ Jana se snaží najít slova, ale já ji přeruším: „A právě proto už nechci ztratit ani den navíc.“

Když jsem byla mladá, snila jsem o tom, že budu cestovat. Chtěla jsem vidět Karlovy Vary, jet na Šumavu, projít si Prahu jinak než jen s taškami z Tesca. Ale nikdy nebyl čas. Děti byly malé, Petr měl směny a peněz nebylo nazbyt. Teď mám čas – ale mám i odvahu?

„A co řekne rodina? Co sousedi?“ ptá se Jana a já slyším v jejím hlase ozvěnu své matky. Ta by nikdy nerozbila rodinu. Ale já už nechci žít podle cizích pravidel.

Petr o rozvodu zatím neví. Sedím tu s Janou a bojím se toho rozhovoru víc než čehokoliv jiného v životě. Ale vím, že to musím udělat. Pro sebe.

„Jani, já už nemůžu být jenom manželka a matka. Chci být zase Ludmila.“

Vzpomínám si na chvíle štěstí – jak jsme s Petrem chodili na tancovačky do kulturního domu v Modřanech, jak jsme se smáli u vody na Slapech. Ale ty chvíle jsou dávno pryč. Teď je mezi námi jen ticho a rutina.

Jana mlčí a já vím, že ji zraňuju. Ale zároveň cítím úlevu – poprvé po letech říkám nahlas to, co mě tíží.

Další den ráno sedím u stolu s Petrem. Dívá se na mě přes noviny a já vím, že musím začít mluvit.

„Petře… musíme si promluvit.“

Zvedne oči a zamračí se: „Co je zase?“

„Podala jsem žádost o rozvod.“

Chvíli je ticho tak husté, že slyším tikot hodin na zdi. Pak Petr prudce vstane: „To nemyslíš vážně! Po tom všem?“

„Právě proto,“ odpovím tiše.

Začíná křičet – o tom, jak ho zrazuju, jak ho připravuju o domov. Ale já už nejsem ta ustrašená holka z vesnice. „Petře, já už nemůžu žít jen pro tebe. Chci žít i pro sebe.“

Odejde z kuchyně a práskne dveřmi. Sedím tam dlouho sama a třesu se po celém těle. Ale poprvé za mnoho let cítím klid.

Dny plynou pomalu. Sousedky si šeptají na chodbě paneláku, děti mi volají a ptají se: „Mami, jsi si jistá?“ Jsem si jistá víc než kdy dřív.

Začínám chodit na procházky do parku, přihlásila jsem se do kurzu keramiky v kulturním domě. Poprvé v životě mám čas číst knížky jen tak pro radost.

Není to lehké – večery jsou osamělé a někdy brečím do polštáře. Ale když ráno vstanu a nemusím nikomu vařit snídani ani sbírat ponožky ze země, cítím svobodu.

Jana za mnou přijde po týdnu: „Mami… promiň mi ty slzy. Já tě obdivuju.“

Objímáme se dlouho a já vím, že jsem udělala správné rozhodnutí.

Možná je pozdě začít žít svůj vlastní život až po šedesátce – ale možná právě teď je ten správný čas.

A co vy? Myslíte si, že má žena právo odejít z manželství i po tolika letech? Máme právo chtít něco víc než jen být služkou ve vlastní domácnosti?