Moje nejlepší kamarádka si vzala mého exmanžela a pak mě nechala na holičkách: Příběh zrady a ztracené důvěry

„Jak jsi mi to mohla udělat, Jano?“ vyhrkla jsem mezi dveřmi jejího bytu, zatímco mi slzy stékaly po tvářích. Jana stála naproti mně, ruce zkřížené na prsou, a v očích měla zvláštní směs viny a vzdoru. „Lucie, já… prostě se to stalo. Neplánovali jsme to.“ Její hlas byl tichý, skoro až provinilý, ale já v tu chvíli slyšela jen prázdnotu.

Nikdy bych nevěřila, že právě ona – moje nejlepší kamarádka od střední školy, holka, se kterou jsme prožívaly první lásky, maturitu i všechny ty nekonečné večery u vína – mi zasadí takovou ránu. Po rozvodu s Petrem jsem přišla nejen o manžela, ale i o svou nejbližší důvěrnici. Jana byla vždycky ta, která mě držela nad vodou, když jsem měla pocit, že se topím v každodenních starostech. Věděla o mně všechno – i to, co jsem neřekla ani vlastní matce.

Petr… Když jsme se brali, byla jsem přesvědčená, že je to navždy. Měli jsme krásnou svatbu v zámeckém parku v Průhonicích, všude květiny a smích. Jana mi tehdy držela vlečku a šeptala: „Tohle je tvůj den, Luci.“ Nikdo by neřekl, že za pár let bude stát vedle něj ona – místo mě.

Naše manželství začalo skřípat po narození Benjamina. Petr byl pořád v práci, já doma na mateřské. Byla jsem unavená, podrážděná a on mi začal být cizí. Jana byla jediná, kdo mě chápal. Nebo jsem si to aspoň myslela. Když jsme se s Petrem hádali kvůli penězům nebo kvůli tomu, že zapomněl na Benjamínovy narozeniny, volala jsem Janě a ona vždycky přijela s lahví vína a čokoládou.

Pak přišel rozvod. Hádky už byly nesnesitelné a Petr mi řekl, že už mě nemiluje. Benjaminovi bylo tehdy dvanáct a já měla pocit, že selhávám jako matka i jako žena. Jana mě držela za ruku u soudu a šeptala: „To zvládneš.“

Jenže pak se všechno změnilo. Začala být odtažitá. Už tolik nevolala, nepsala. Když jsem jí jednou řekla, že mám pocit, že se něco děje, jen mávla rukou: „Mám teď hodně práce.“

Jednoho dne jsem šla s Benjaminem do kina a potkala jsem je spolu – Janu a Petra. Seděli v kavárně na náměstí v Říčanech, smáli se a drželi se za ruce. V tu chvíli mi došlo všechno. Jana se na mě podívala s výrazem člověka přistiženého při lži. Petr sklopil oči.

Doma jsem brečela do polštáře a Benjamin seděl vedle mě na posteli: „Mami, bude to dobrý?“ ptal se tiše. Objala jsem ho a snažila se mu dodat sílu, kterou sama neměla.

Od té doby už nic nebylo jako dřív. Jana mi napsala dlouhou zprávu o tom, jak ji to mrzí, ale že se do Petra zamilovala a nemůže si pomoct. Prý doufá, že jednou pochopím. Já ale nechápala nic – jen bolest.

Nejhorší bylo, když jsem potřebovala pomoc. Benjamin začal mít problémy ve škole – šikana kvůli rozvodu rodičů, špatné známky. Volala jsem Janě zoufalá: „Prosím tě, přijď za mnou. Potřebuju tě.“ Odpověděla mi až druhý den: „Promiň, Luci, mám teď jiné povinnosti.“ V tu chvíli jsem pochopila, že už pro ni nejsem důležitá.

Moje máma mi říkala: „Na opravdové přátele poznáš v nouzi.“ Měla pravdu. Zůstala jsem sama – bez manžela i bez nejlepší kamarádky. Každý den jsem bojovala s pocitem zrady a samoty. Chodila jsem do práce do školní jídelny v Modřanech a večer padala únavou do postele.

Benjaminovi jsem se snažila být oporou, ale někdy jsem měla chuť utéct někam daleko a všechno nechat za sebou. On byl jediný důvod, proč jsem to nevzdala.

Jednou večer mi napsala Jana znovu: „Lucie, chci ti říct pravdu do očí.“ Setkaly jsme se v parku pod lampou. „Vím, že jsi mi nikdy neodpustila,“ začala tiše. „Ale já taky nebyla šťastná. Petr mě vyslechl… byl tu pro mě.“

„A co já?“ vykřikla jsem zoufale. „Kde jsi byla ty pro mě?“

Jana jen mlčela a dívala se do země.

Dnes už spolu nemluvíme. Petr s Janou žijí spolu v bytě na Chodově a Benjamin k nim chodí na víkendy. Já zůstávám sama – ale silnější než dřív.

Někdy si říkám: Je lepší být sama než obklopená lidmi, kteří vás zradí? Nebo má člověk bojovat za vztahy i přes bolest? Co byste udělali vy na mém místě?