„Jsi jenom kadeřnice“ – Když hrdost zvítězila nad láskou. Můj boj o respekt a vlastní hodnotu

„Jsi jenom kadeřnice, Lucie. Nech to na nás, tady se řeší důležité věci.“ Tomášova slova mi zněla v uších jako výstřel. Seděli jsme u stolu v restauraci U Tří lvů, obklopeni jeho kamarády z gymplu. Všichni se smáli nějakému vtipu o právnících a já, s hlavou sklopenou nad talířem, jsem cítila, jak se mi do očí derou slzy. Nikdo si toho nevšiml. Nebo možná všimli, ale bylo jim to jedno.

Byla jsem na tu večeři pyšná. Chtěla jsem Tomášovi ukázat, že i když nemám vysokou školu jako oni, mám práci, která mě baví a živí. Ale místo toho jsem byla jen „ta holka od fénu“. Všichni se tvářili, že je to normální – že je v pořádku shazovat někoho kvůli jeho povolání. Jenže pro mě to byl okamžik, kdy se všechno změnilo.

Když jsme se vraceli domů tramvají, mlčela jsem. Tomáš si toho nevšímal, byl ponořený do mobilu. Konečně jsem se nadechla: „Víš, jak moc mě to bolelo? To, co jsi řekl přede všemi?“

Tomáš protočil oči. „Lucie, nebuď přecitlivělá. Byla to sranda.“

„Pro tebe možná. Ale já nejsem jenom kadeřnice. Jsem tvoje snoubenka. A zasloužím si respekt.“

„No tak promiň,“ zamumlal a dál ťukal do telefonu.

Doma jsem se rozbrečela. Máma mi vždycky říkala: „Lucinko, nikdy nedovol, aby tě někdo ponižoval kvůli tomu, co děláš.“ Jenže já už to dovolila tolikrát…

Dny plynuly a mezi mnou a Tomášem narůstalo napětí. Začala jsem si všímat věcí, které jsem dřív přehlížela – jak mě opravuje před ostatními, jak se směje mým nápadům na společnou budoucnost, jak nikdy nepochválí moji práci. Když jsem mu ukázala fotky proměn svých klientek, jen mávl rukou: „To je hezký.“

Jednoho večera přišla máma na návštěvu. Seděly jsme u čaje a já jí všechno řekla. Mlčela dlouho, pak mě pohladila po ruce: „Lucie, ty jsi silná holka. Ale musíš si uvědomit svou cenu. Pokud tě někdo nerespektuje teď, nezmění se to ani po svatbě.“

Ta slova mi zněla v hlavě ještě dlouho poté. V práci jsem byla šťastná – klientky mě měly rády, kolegyně mi důvěřovaly. Ale doma jsem byla jen stínem sama sebe.

Jednoho dne přišla do salonu paní Novotná – starší dáma, která ke mně chodila už roky. Povídaly jsme si o životě a ona najednou řekla: „Lucinko, víte, co je nejhorší? Když člověk ztratí úctu sám k sobě.“

Ten den jsem se rozhodla. Večer jsem Tomášovi řekla: „Potřebuju pauzu. Musím si ujasnit, co od života chci.“

Nechápal to. „Kvůli jedné blbé větě? Vždyť tě miluju!“

„Možná mě miluješ, ale nerespektuješ mě,“ odpověděla jsem tiše.

Odstěhovala jsem se zpět k rodičům do paneláku na Jižním Městě. Táta byl překvapený, ale neptal se na nic. Máma mi vařila čaj a povzbuzovala mě: „Jsi statečná.“

Začala jsem chodit na kurzy barvení vlasů a otevřela si Instagram s fotkami svých účesů. Najednou mi psaly cizí ženy: „Děkuju za inspiraci!“, „Máš zlaté ruce!“ Cítila jsem se poprvé za dlouhou dobu opravdu hrdá.

Tomáš mi psal zprávy – nejdřív naštvané, pak prosebné. Ale já už věděla, že zpátky nemůžu. Nechci být s někým, kdo mě vidí jen jako „tu kadeřnici“.

Jednou večer přišla celá rodina – i sestra Petra s manželem a dětmi. Táta otevřel víno a řekl: „Lucie, jsme na tebe pyšní.“ Máma se rozplakala a objala mě.

Za pár měsíců jsem si našla nový byt a začala plánovat vlastní malý salon. Bylo to těžké – banky nechtěly půjčit peníze mladé kadeřnici bez ručení. Ale nakonec mi pomohla kamarádka Jana, která mi půjčila část úspor.

Otevření salonu bylo malé – jen já a dvě křesla v pronajatém prostoru na Vinohradech. Ale přišlo tolik lidí! Klientky přinášely květiny a říkaly: „Konečně někdo, kdo nás bere vážně.“

Jednou přišla i paní Novotná a usmála se: „Vidíte? Když člověk věří sám sobě, dokáže všechno.“

Tomáš? Ten se mi jednou ozval – prý jestli bych mu neostříhala mámu před svatbou s novou přítelkyní. Usmála jsem se do telefonu: „Promiň, mám plno.“

Dneska vím, že nejsem „jenom kadeřnice“. Jsem Lucie Nováková – žena, která si vybojovala respekt.

Někdy večer přemýšlím: Kolik z nás dovoluje druhým určovat naši hodnotu? A kolik z nás najde odvahu říct: Dost! Co byste udělali vy na mém místě?