Když se dveře otevřou: Návrat do rodné vesnice a bolestné setkání s rodinou

„Tak kdy přijedeš? Hosté dorazí už v pátek, doufám, že tentokrát nezůstaneš v Praze,“ zněl hlas mojí mámy v telefonu. Její tón byl napjatý, jako vždycky, když šlo o rodinu. Stála jsem u okna svého malého bytu na Žižkově a dívala se na šedé domy pod sebou. V tu chvíli jsem si přála být kdekoliv jinde, jen ne na cestě zpátky do vesnice, kde jsem se narodila.

„Přijedu,“ odpověděla jsem tiše. Věděla jsem, že nemám na výběr. Máma nikdy nebrala ne jako odpověď. Zavěsila dřív, než jsem stihla cokoli dodat. Zůstala jsem stát s mobilem v ruce a hlavou mi vířily vzpomínky – na otcův chladný pohled, na sestru Lenku, která mi nikdy neodpustila, že jsem odešla studovat do Prahy, na babičku, která už není mezi námi.

Cesta vlakem byla dlouhá a tichá. V uších mi zněla slova, která jsme si s mámou nikdy neřekly. Proč jsem vždycky měla pocit, že do téhle rodiny nepatřím? Proč mě doma vždycky vítal spíš chlad než objetí?

Když jsem vystoupila na nádraží v Novém Městě, vzduch voněl po dešti a mokré trávě. Vesnice byla stejná jako vždycky – ospalá, trochu zapomenutá časem. U branky mě čekal táta. Mlčky jsme šli vedle sebe až k domu. „Ahoj,“ řekl nakonec. „Ahoj,“ odpověděla jsem a snažila se potlačit slzy.

V kuchyni už voněla polévka a máma pobíhala mezi sporákem a stolem. „Tak už jsi tady,“ řekla bez úsměvu. „Pomoz mi s talíři.“

Večer dorazila Lenka s manželem Petrem a dvěma dětmi. Děti se rozběhly po domě, smály se a křičely. Lenka mě objala jen letmo. „Tak co Praha?“ zeptala se s úšklebkem. „Pořád tě to tam baví?“

„Jo,“ odpověděla jsem stručně.

Petr se přidal: „Tady je aspoň klid, ne jako v tom vašem velkoměstě.“

Máma přinesla koláč a usedla ke stolu. „Tak povídej, co je nového?“ ptala se mě, ale v očích měla ten známý odstup.

„Pracuju pořád v knihovně,“ začala jsem opatrně. „A…“

„A co chlapi?“ skočila mi do řeči Lenka. „Pořád sama?“

Zrudla jsem. „Jo.“

Táta si odkašlal: „Měla bys myslet na budoucnost. Čas letí.“

V tu chvíli jsem měla chuť utéct zpátky do Prahy. Ale tentokrát jsem zůstala sedět.

Večer jsme seděli v obýváku a děti už spaly. Máma začala mluvit o babičce – jak jí chybí, jak by byla ráda, kdybychom byli všichni pohromadě častěji. Najednou se rozplakala. Nikdy předtím jsem ji neviděla brečet.

„Všechno je to moje vina,“ vzlykala. „Měla jsem být lepší matka…“

Lenka ji objala. Já seděla stranou a nevěděla, co říct.

„Mami…“ začala jsem nejistě. „Já… já jsem měla vždycky pocit, že mě nemáš ráda.“

Máma zvedla oči plné slz: „To není pravda! Jen jsi byla jiná než Lenka… Nikdy jsem ti nerozuměla.“

V místnosti bylo ticho. Táta se díval do země.

„Já jsem taky nebyl dobrý otec,“ řekl tiše. „Byl jsem tvrdý… Chtěl jsem tě ochránit před světem, ale asi jsem tě spíš odradil.“

Lenka se na mě podívala: „Já ti záviděla, že jsi měla odvahu odejít. Já bych to nikdy nedokázala.“

V tu chvíli mi došlo, že každý z nás nese nějakou bolest – jen jsme o ní nikdy nemluvili.

Druhý den ráno jsme šli všichni společně na hřbitov za babičkou. Máma položila květiny na hrob a šeptala něco pro sebe. Stála jsem tam a poprvé za dlouhou dobu cítila klid.

Po návratu domů jsme seděli u kávy a povídali si o dětství, o tom, co nás těší i trápí. Smáli jsme se nad starými historkami a poprvé po letech jsem měla pocit, že opravdu patřím do téhle rodiny.

Když jsem večer balila věci zpátky do Prahy, máma mě objala pevněji než kdy dřív: „Přijeď zase brzy…“

Vlak odjížděl pomalu z nádraží a já koukala z okna na známou krajinu. V hlavě mi zněla otázka: Proč nám trvalo tak dlouho říct si pravdu? A kolik rodin kolem nás žije roky vedle sebe, aniž by si dokázaly odpustit?