Proč jsem odkázala dům vnučce a ne synovi: Příběh jedné matky, která musela volit mezi láskou a pravdou

„Mami, tohle mi nemůžeš udělat!“ křičel na mě Petr, když jsem mu oznámila své rozhodnutí. Stála jsem v kuchyni našeho starého bytu na Žižkově, ruce se mi třásly a srdce mi bušilo až v krku. Venku pršelo, kapky bubnovaly na parapet, ale uvnitř bylo dusno jako nikdy předtím.

„Petře, prosím tě, uklidni se. Víš dobře, proč to dělám,“ snažila jsem se zachovat klid, ale hlas se mi zlomil. V očích jsem měla slzy, které jsem už ani neskrývala.

Petr se rozhlédl po kuchyni, jako by hledal něco, co by mohl rozbít. „Vždyť jsem tvůj syn! Celý život jsem ti pomáhal! A teď tohle? Kvůli Tereze?“

Tereza. Moje vnučka. Jediný člověk, který mi v posledních letech připomínal, že rodina může být i radost, ne jen bolest. Bylo jí teprve devatenáct, ale už toho zažila víc než většina dospělých. Její matka – moje snacha Jana – odešla, když bylo Tereze osm. Petr tehdy začal pít víc než kdy dřív. Nejprve pivo po práci, pak tvrdý alkohol. Ztratil práci v autodílně, začal si půjčovat peníze od kamarádů i ode mě. Kolikrát jsem ho našla spát na lavičce před domem nebo u sousedů na schodech.

Ale Tereza… Ta byla vždycky jiná. Chodila do školy, starala se o domácnost, vařila nám oběma večeře a nikdy si nestěžovala. Když Petr přišel domů opilý a začal křičet, zavřela se do pokoje a četla si knížky. Jednou jsem ji slyšela plakat do polštáře. Tehdy jsem si poprvé uvědomila, že musím něco udělat.

Roky jsem doufala, že se Petr změní. Že najde sílu přestat pít kvůli Tereze nebo kvůli mně. Ale pokaždé, když slíbil, že už to bylo naposledy, vydrželo mu to sotva týden. Jednou dokonce prodal moji starou zlatou brož po babičce, aby měl na další láhev rumu. Odpustila jsem mu – vždyť je to můj syn! Ale s každým dalším zklamáním ve mně něco umíralo.

Když mi lékaři před rokem oznámili, že mám cukrovku a musím změnit životní styl, začala jsem přemýšlet o budoucnosti. Co bude s Terezou, až tu nebudu? Kdo ji ochrání před Petrem? Kdo jí dá domov? Věděla jsem, že pokud dům připadne Petrovi, prodá ho během pár měsíců a všechno propije.

Jednoho večera jsme s Terezou seděly u stolu a ona mi tiše řekla: „Babičko, já už to doma někdy nevydržím. Táta je pořád naštvaný nebo opilý.“ Podívala jsem se jí do očí a viděla v nich strach i naději zároveň.

Začala jsem jednat. Sepsala jsem závěť u notáře – dům odkazuji Tereze s podmínkou, že Petr v něm může bydlet jen pokud bude střízlivý a nebude ji ohrožovat. Bylo to kruté rozhodnutí. Ale věděla jsem, že je správné.

Když se to Petr dozvěděl, přišel domů opilý a začal rozbíjet talíře. „Všechno jsi mi vzala! Jsem tvůj syn! Jak můžeš dát všechno té holce?“ řval a já měla strach o Terezu i o sebe.

Dny poté byly plné ticha a napětí. Petr se mnou nemluvil, Tereza se snažila být neviditelná. Jednou večer přišla za mnou do pokoje a objala mě: „Babičko, děkuju ti.“ Rozplakala jsem se jí na rameni.

Začali jsme s Terezou plánovat její budoucnost – chtěla jít na vysokou školu do Brna studovat psychologii. Pomáhala jsem jí s přihláškami a doufala, že jí dám aspoň trochu jistoty do života.

Petr mezitím střídal období vzteku a lítosti. Jednou přišel za mnou do kuchyně a šeptal: „Mami, promiň… Já nevím, co mám dělat.“ Podívala jsem se na něj – byl to pořád můj syn, ale zároveň cizinec. „Petře, musíš si pomoct sám. Já už nemůžu.“

Někdy v noci nemůžu spát a přemýšlím: Udělala jsem správně? Nezradila jsem svého syna? Ale pak slyším Terezu smát se v obýváku s kamarádkou nebo vidím její dopis o přijetí na univerzitu a vím, že jsem udělala to nejlepší možné.

Rodina není jen krev. Je to i odpovědnost a odvaha chránit ty slabší – i když to znamená ztratit někoho blízkého.

A tak se ptám: Co byste udělali vy na mém místě? Je možné milovat dítě a přesto ho odmítnout kvůli jeho chybám? Nebo je rodina pouto, které nelze nikdy přetrhnout?