„Ano, rozvedla jsem se. Chci žít svůj vlastní život,“ říká šedesátiletá Lenka své dceři Andree. Příběh ženy, která se rozhodla změnit svůj osud.

„Mami, to nemyslíš vážně!“ Andrea stála uprostřed kuchyně, ruce v bok, oči plné slz i vzteku. „Po čtyřiceti letech? Kvůli čemu? Kvůli tomu, že táta neumí vynést koš?“

Zhluboka jsem se nadechla. V tu chvíli jsem cítila, jak se mi v hrudi mísí úleva s bolestí. „Andreo, není to jen o koši. Je to o tom, že už nechci být neviditelná. Už nechci být jen ta, co vaří, pere a uklízí. Chci žít taky pro sebe.“

Andrea si sedla ke stolu a zabořila hlavu do dlaní. V kuchyni bylo ticho, jen hodiny na zdi tikaly pravidelně jako srdce, které se snaží nezastavit. Vzpomněla jsem si na všechny ty roky – na první byt v paneláku na Jižním Městě, na noční vstávání k dětem, na nekonečné fronty v Prioru, když jsem sháněla banány na Mikuláše. A taky na Karla. Na jeho úsměv, když jsme se poznali na tancovačce v Sokolovně. Na jeho ruce, které mě tehdy objímaly tak pevně, až jsem věřila, že mě nikdy nepustí.

Jenže časem se jeho ruce změnily v ruce muže, který si zvykl přijít domů k hotové večeři a čistému prádlu. Když jsem začala pracovat v knihovně, doufala jsem, že si všimne, jak je toho na mě moc. Ale on jen pokrčil rameny: „Vždyť ty to zvládáš nejlíp.“

Zvládala jsem to. Ale za jakou cenu? Moje záda bolela čím dál víc, ruce mi otékaly od práce a večer jsem usínala dřív než televize stihla dohrát zprávy. Karel si sedl ke stolu, snědl večeři a odnesl talíř do dřezu – a tím jeho podíl končil.

Jednou večer jsem seděla na balkoně s hrnkem čaje a dívala se na světla města. Sousedka Jitka mi vyprávěla o své kamarádce z Plzně, která se po šedesátce rozvedla a začala jezdit na výlety s partou seniorů. „Víš, Leni,“ řekla Jitka tiše, „život nekončí důchodem. Možná teprve začíná.“

Ta věta mi zůstala v hlavě jako písnička z rádia. Začala jsem si všímat věcí, které jsem dřív přehlížela – jak Karel nikdy neví, kde máme vysavač. Jak nikdy nenakoupí bez seznamu a stejně zapomene půlku věcí. Jak si myslí, že když je doma teplo a čisto, je to samozřejmost.

Jednoho dne jsem přišla domů z práce a našla Karla u televize. V kuchyni byl nepořádek, lednice prázdná. „Kde je večeře?“ zeptal se bez mrknutí oka.

„Dneska nebude,“ odpověděla jsem klidně.

Podíval se na mě jako na cizího člověka. „Co to má znamenat?“

„Že už toho mám dost.“

Ten večer jsme spolu nemluvili. Druhý den ráno jsem mu řekla, že chci rozvod.

Následovaly týdny plné ticha a napětí. Andrea mi volala každý den: „Mami, prosím tě, rozmysli si to! Táta je sice nemožnej, ale vždyť jste spolu celý život!“

Ale já už byla rozhodnutá. Poprvé za dlouhá léta jsem cítila klid. Začala jsem chodit na procházky do Stromovky, přihlásila se do kurzu italštiny a s Jitkou jsme začaly jezdit na výlety vlakem – jen tak, bez plánování.

Karel mi jednou napsal zprávu: „Nevím, co mám dělat bez tebe.“

Odpověděla jsem mu: „Zkus si uvařit čaj.“

Bylo mi ho líto? Ano. Ale víc mi bylo líto sebe samé – té ženy, která celý život dávala všechno ostatním a zapomněla přitom na sebe.

Andrea mi dlouho nemohla odpustit. Jednou přišla domů a našla mě u stolu s otevřeným slovníkem italštiny a mapou Toskánska.

„Mami… Ty jsi opravdu šťastná?“ zeptala se tiše.

Podívala jsem se jí do očí a poprvé po letech řekla pravdu: „Ano. Bojím se budoucnosti, ale poprvé mám pocit, že žiju svůj vlastní život.“

Dnes je mi šedesát jedna let. Mám malý byt na Vinohradech plný knih a květin. Občas mě přepadne smutek – hlavně když slyším smích v rodinách v parku nebo když Andrea přijde s vnoučaty a já cítím tu starou bolest v srdci.

Ale pak si vzpomenu na všechny ty roky ticha a neviditelnosti. A řeknu si: „Stálo to za to.“

Možná mě někteří odsoudí. Možná si někdo myslí, že bych měla vydržet až do konce života „kvůli rodině“. Ale já už nechci být jen stínem ve vlastním domě.

Co byste udělali vy? Má smysl obětovat celý život pro druhé – nebo má člověk právo začít znovu i po šedesátce?