Když mě vlastní rodina odkládá: Příběh Marie, která věřila, že ji snacha odváží do domova důchodců

„Mami, prosím tě, pojď už! Musíme vyrazit, ať nejsme v Praze v zácpě,“ volala na mě Jana z chodby. Stála jsem tam s kufrem v ruce, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. Všechno ve mně křičelo, že tohle je konec. Konec mého domova, mého života, jak jsem ho znala. Všude kolem mě byly známé věci – starý porcelán po babičce, fotografie mého zesnulého manžela Karla, obrázky vnoučat. A teď to všechno opouštím? Jen proto, že už nejsem dost dobrá?

„Jano, opravdu musím? Nemůžu tu ještě chvíli zůstat?“ zašeptala jsem zoufale. Jana si povzdechla a sklonila hlavu. „Mami, vždyť víš, že to takhle dál nejde. Potřebuješ péči a my s Petrem máme oba práci. Nemůžeme být pořád doma.“ Její hlas byl unavený, ale ne zlý. Přesto mě bodal do srdce jako nůž.

Vzpomněla jsem si na dobu, kdy jsem byla mladá a starala se o své rodiče. Nikdy by mě nenapadlo je dát do domova důchodců. Bylo to těžké, ale rodina je přece rodina. Dnes je všechno jinak. Děti mají své životy, práce, hypotéky… A my staří jsme na obtíž.

Cestou autem jsem mlčela. Jana se snažila navázat rozhovor: „Víš, mami, v tom domově mají krásnou zahradu. A budeš tam mít společnost.“ Jenže já slyšela jen to ticho mezi námi. Ticho plné nevyřčených výčitek a smutku.

Když jsme přijely před velkou budovu s nápisem „Domov pro seniory Slunečnice“, rozplakala jsem se naplno. „Jano, prosím… Nechci tu být! Já ještě nejsem tak stará! Slibovala jsi mi…“ Jana mě objala a šeptala: „Mami, já tě tu nenechám samotnou. Jen se půjdeme podívat, jak to tu vypadá.“

Uvnitř bylo čisto a voňavo, ale stejně jsem měla pocit, že se dusím. U recepce seděla paní s milým úsměvem: „Dobrý den, paní Nováková? Máme pro vás připravený pokoj.“ Jana jí podala papíry a já cítila, jak se mi podlamují kolena.

„Mami, pojďme se podívat na ten pokoj,“ řekla Jana tiše. Šly jsme dlouhou chodbou kolem dveří s cedulkami – paní Věra, pan Josef… Každý tu měl svůj kousek soukromí, ale stejně to bylo cizí.

V pokoji byla postel u okna, malý stolek a skříň. Na parapetu stála květina. „Tady bys mohla mít svoje věci,“ ukázala Jana na poličku. Já jen mlčky seděla na posteli a dívala se ven na šedé nebe.

„Jano… proč?“ zeptala jsem se nakonec zlomeně. „Copak už pro vás nic neznamenám? Celý život jsem se starala o Karla, o tebe i o Petra… A teď mě tu necháte?“

Jana si sedla vedle mě a chytila mě za ruku. „Mami, není to tak. My tě máme rádi. Ale doma už to prostě nezvládáme. Vždyť jsi dvakrát upadla za poslední měsíc! Bojíme se o tebe.“

„Ale já chci být doma! Chci slyšet smích vnoučat, cítit vůni tvého guláše…“ rozplakala jsem se znovu.

Jana mě objala pevněji: „Mami, já ti slibuju, že sem budeme jezdit často. A vnoučata taky. Ale musíš nám věřit.“

Ten den byl nejhorší v mém životě. Když Jana odešla a já zůstala sama v cizím pokoji mezi cizími lidmi, měla jsem pocit, že už nemám proč žít.

První týdny byly těžké. Každý večer jsem plakala do polštáře a čekala na návštěvu rodiny. Někdy přijeli – Petr s Janou a dětmi – ale většinou měli moc práce nebo byli nemocní.

Začala jsem si povídat s ostatními obyvateli domova. Paní Věra mi vyprávěla o svém mládí v Brně, pan Josef vzpomínal na vojnu u Písku. Postupně jsem zjistila, že nejsem sama – každý z nás tu má svůj příběh bolesti a ztráty.

Jednoho dne za mnou přišla sociální pracovnice paní Lenka: „Paní Nováková, nechcete se zapojit do keramického kroužku? Nebo si zahrát šachy?“ Nejdřív jsem odmítala – copak mě ještě něco čeká? Ale pak jsem si řekla: Proč ne?

Začala jsem chodit na keramiku a dokonce jsem si našla kamarádku – paní Alenu. Povídaly jsme si o dětech, o životě… A já pomalu začala znovu dýchat.

Rodina za mnou jezdila méně často než slibovali. Bolí to dodnes. Ale naučila jsem se žít i bez nich. Někdy mám vztek – proč je to dnes tak těžké? Proč děti zapomínají na své rodiče?

Jednou večer jsem seděla u okna a dívala se na hvězdy nad Prahou. Přemýšlela jsem: Je stáří opravdu trestem? Nebo je to jen další etapa života? A co bych poradila mladším generacím? Možná jen tohle: Nezapomínejte na své rodiče. Jednou budete na jejich místě.

A tak se ptám vás všech: Myslíte si, že je správné dávat rodiče do domova důchodců? Nebo by rodina měla držet pohromadě za každou cenu?