Když dveře zabouchnou: Otevřená zpověď jedné snachy o rodinných ranách, které se nehojí

„Tohle už není normální, Jitko!“ vykřikl Petr a práskl dveřmi ložnice tak silně, až se mi rozklepaly ruce. Ještě před chvílí jsem stála v kuchyni, kde na mě jeho matka, paní Novotná, syčela: „Tohle bys měla vědět, když už jsi vdaná za mého syna!“ V tu chvíli jsem měla chuť utéct z vlastního bytu. Ale místo toho jsem jen stála, neschopná slova, a v hlavě mi vířily všechny ty roky, kdy jsem se snažila být tou správnou snachou.

Bylo pondělní ráno a já jsem si plánovala klidný den s naší malou Aničkou. Měla jsem volno z práce a chtěla jsem si užít obyčejné chvíle – upéct bábovku, jít na hřiště. Jenže když se ozval zvonek a za dveřmi stála paní Novotná s igelitkou plnou domácích vajec a výrazem, který nevěstil nic dobrého, věděla jsem, že klid je pryč.

„Jitko, copak ty neumíš pořádně uklidit? Podívej se na ten prach na poličce! A kde má Anička ponožky? Je přece chladno!“ začala hned ve dveřích. Snažila jsem se usmát: „Děkuju za vajíčka, maminko. Dáte si kávu?“

„Kávu? Radši bych viděla, kdybys konečně začala dělat věci pořádně. Petr si zaslouží lepší péči,“ odsekla a prošla kolem mě do obýváku. V tu chvíli mi v hlavě explodovalo tisíc myšlenek – proč jí nikdy nejsem dost dobrá? Proč mám pocit, že musím pořád něco dokazovat?

Anička se rozplakala. Paní Novotná ji vzala do náruče a začala jí zpívat starou lidovku. Vypadalo to idylicky, ale já cítila, jak se mi stahuje hrdlo. Vzpomněla jsem si na všechny ty večery, kdy Petr říkal: „Moje máma to myslí dobře.“ Ale já už nevěděla, co je dobře a co špatně.

Když přišel Petr z práce dřív, překvapilo mě to. Vešel do kuchyně právě ve chvíli, kdy jeho matka vytýkala: „A ty její knedlíky! To není jídlo pro chlapa!“ Petr se rozhlédl a řekl: „Mami, nech Jitku být.“

Ale paní Novotná se nenechala zastavit: „Já jen nechci, aby sis zničil život! Jitka není hospodyňka. Podívej se na ten nepořádek!“

V tu chvíli jsem to nevydržela: „Paní Novotná, prosím vás, nechte mě žít! Snažím se, jak umím. Nejsem vy.“

Nastalo ticho. Takové to ticho, kdy slyšíte jen vlastní srdce bušit až v krku. Paní Novotná se zvedla, popadla kabelku a bez jediného slova odešla. Dveře za ní zabouchly tak hlasitě, až Anička znovu začala plakat.

Petr na mě zůstal zírat: „Tohle bylo zbytečné. Vždyť ona ti chtěla jen pomoct.“

„Pomoc? Tohle je pomoc? Každý den mě ponižuje a ty ji vždycky bráníš!“ vyhrkla jsem.

„Jitko, ona je moje máma! Co mám dělat? Vy dvě jste jako oheň a voda!“

V tu chvíli jsem si uvědomila, že nejsem schopná dál bojovat. Sedla jsem si ke stolu a rozbrečela se. Petr odešel do ložnice a nechal mě tam samotnou s Aničkou a s pocitem naprosté bezmoci.

Celý večer jsme spolu nemluvili. Petr seděl u televize a já v kuchyni přemýšlela, kde se to všechno pokazilo. Vzpomínala jsem na naše začátky – jak jsme s Petrem chodili po Praze za ruku, jak jsme plánovali svatbu bez velkých gest. Tehdy mi jeho máma připadala přísná, ale spravedlivá. Jenže po svatbě se všechno změnilo.

Začalo to nenápadně – rady ohledně vaření, praní, výchovy dítěte. Pak přišly výčitky: „Za nás by tohle nebylo možné.“ A nakonec otevřené útoky: „Petr je hubený! Ty neumíš vařit!“ Každý její komentář byl jako malý škrábanec na mé duši.

Snažila jsem se najít spojence v Petrovi. Ale on byl vždycky mezi dvěma mlýnskými kameny – nechtěl zklamat matku ani mě. Často raději utekl do práce nebo k televizi.

Druhý den ráno mi přišla SMS od paní Novotné: „Omlouvám se za včerejšek. Ale myslím to dobře.“ Nevěděla jsem, co jí odepsat. Chtěla jsem jí napsat všechno – jak mě bolí její slova, jak bych si přála mít normální vztah. Ale nakonec jsem napsala jen: „Děkuji.“

Petr přišel do kuchyně a dlouho mlčel. Pak řekl: „Jitko, já nevím, jak to vyřešit. Nechci přijít o tebe ani o mámu.“

Podívala jsem se na něj a poprvé po dlouhé době jsem cítila smutek místo vzteku: „Já už taky nevím.“

Ten den jsme spolu šli na procházku s Aničkou. Mlčeli jsme většinu cesty. Ale když jsme seděli na lavičce u Vltavy a dívali se na labutě, Petr mě chytil za ruku: „Zvládneme to?“

Nevím. Možná ano, možná ne. Ale jedno vím jistě – někdy je těžší bojovat s těmi nejbližšími než s celým světem.

A tak se ptám vás ostatních: Máte to doma podobně? Jak jste zvládli vztahy s tchyní? Dá se vůbec najít rovnováha mezi vlastní rodinou a tou původní?