První rande po padesátce: Když vás dcera donutí dát životu druhou šanci

„Mami, no tak, je to jen káva! Nemusíš si ho hned brát,“ smála se Terezka a vtiskla mi do ruky papírek s jeho jménem, číslem a adresou kavárny. Stála jsem před tou malou pražskou kavárnou a měla chuť utéct. Srdce mi bušilo až v krku. Vždyť jsem na rande nebyla dvacet let! Po rozvodu jsem se stáhla do sebe, žila jsem pro dceru, pro práci, pro zahrádku. Ale teď? Najednou mám jít na schůzku s cizím mužem, protože moje dcera si myslí, že bych měla zkusit být zase šťastná.

Vdechla jsem vůni čerstvě mleté kávy a skořice, která se linula z otevřených dveří. Udělala jsem krok dovnitř a okamžitě jsem chtěla zase vycouvat. U malého stolku u okna seděl muž s prošedivělými vlasy, v ruce knihu a na nose brýle. Když mě uviděl, usmál se. Ten úsměv byl upřímný, trochu nesmělý. „Jste paní Alena?“ zeptal se tiše.

Přikývla jsem a posadila se naproti němu. „Jsem Karel,“ představil se a podal mi ruku. Jeho dlaň byla teplá a pevná. „Terezka mi o vás hodně povídala. Prý jste nejlepší kuchařka v Praze.“ Zasmála jsem se nervózně. „To určitě přehání.“

Objednali jsme si kávu a chvíli mlčeli. Slyšela jsem tlumený smích od vedlejšího stolu, cinkání lžiček o porcelán. Karel se mě opatrně zeptal na práci v knihovně. Povídali jsme si o knihách, o starých filmech, o tom, jak je těžké najít odvahu začít znovu po padesátce. „Víte,“ řekl najednou vážně, „já jsem taky dlouho žil jen pro děti a práci. Po smrti manželky jsem měl pocit, že už nic hezkého nezažiju. Ale pak mi dcera řekla, že bych měl zkusit žít i pro sebe.“

Zamrkala jsem, protože mi do očí vhrkly slzy. „Terezka říká to samé,“ přiznala jsem tiše. „Jenže já mám strach. Co když už neumím být s někým? Co když už neumím milovat?“

Karel se usmál tím svým klidným úsměvem. „To zjistíme jen tak, že to zkusíme.“ Povídali jsme si skoro dvě hodiny. O dětech, o snech, které jsme kdysi měli, o tom, jak nás změnil rozvod nebo smrt partnera. Když jsem odcházela, dal mi Karel svou vizitku. „Zavolejte mi někdy. Nebo napište. Třeba jen kvůli receptu na štrúdl,“ mrkl na mě.

Doma na mě čekala Terezka s netrpělivým výrazem ve tváři. „Tak co?“ vyhrkla hned ve dveřích.

„Bylo to… zvláštní,“ přiznala jsem popravdě. „Ale hezké.“ Terezka mě objala a já cítila, jak ze mě spadla část tíhy posledních let.

Jenže další dny nebyly tak jednoduché. V hlavě mi běžely všechny možné scénáře: Co když mě Karel nebude chtít? Co když si nebudeme rozumět? Co když mě dcera nutí do něčeho, na co nejsem připravená? V noci jsem nemohla spát a ráno jsem byla protivná sama sobě.

Jednou večer jsme s Terezkou seděly u čaje a ona najednou řekla: „Mami, já vím, že máš strach. Ale já tě nechci vidět samotnou do konce života. Ty si zasloužíš být šťastná! Já už svůj život mám – ty bys měla mít taky svůj.“

Ta slova mě zasáhla víc než cokoliv jiného. Uvědomila jsem si, že celý život žiju pro ostatní – pro manžela, pro dceru, pro rodiče… Ale kdy naposledy jsem něco udělala jen pro sebe?

Druhý den jsem Karlovi napsala zprávu: „Dáte si se mnou někdy tu kávu znovu?“ Odpověděl téměř okamžitě: „Rád kdykoliv – třeba už zítra?“

Začali jsme se vídat častěji. Chodili jsme na procházky po nábřeží, do kina na staré české filmy, občas jsme spolu vařili večeři – on tvrdil, že umí nejlepší bramboráky v Praze (neuměl). Smáli jsme se spolu jako puberťáci.

Ale nebylo to vždycky růžové. Jednou večer přišla Terezka domů dřív a našla nás s Karlem u stolu – smáli jsme se nad starými fotkami z mládí. Terezka se zarazila ve dveřích a pak odešla do svého pokoje bez slova.

Později za mnou přišla: „Mami… já nevím proč, ale najednou mám pocit, že tě ztrácím.“ Sedla jsem si k ní na postel a vzala ji za ruku: „Nikdy tě neztratím, Terezko. Ale musím se naučit žít i pro sebe. Stejně jako ty máš svůj život, já musím mít taky ten svůj.“ Rozplakala se mi v náručí.

Bylo to těžké období – balancovat mezi rolí matky a ženou, která chce ještě něco zažít. Lidé v práci si začali šeptat – prý mám nového přítele! Některé kamarádky mi záviděly odvahu, jiné kroutily hlavou: „Na co si ve tvém věku hraješ?“ Ale já cítila poprvé po letech radost.

Jednou jsme s Karlem seděli v parku na lavičce a on mi řekl: „Aleno, myslíš, že ještě máme právo být šťastní?“ Podívala jsem se mu do očí a poprvé za dlouhou dobu jsem odpověděla bez váhání: „Ano. Máme právo žít naplno – i když nám je přes padesát.“ A on mě políbil.

Dnes už vím, že nikdy není pozdě začít znovu – ani když máte pocit, že už vás nic hezkého nečeká. Stačí jen najít odvahu udělat první krok.

Někdy večer sedím u okna s hrnkem čaje a přemýšlím: Kolik žen kolem mě žije jen pro druhé a zapomíná na sebe? Kolik z nás by si zasloužilo druhou šanci?

A co vy? Dali byste si ještě někdy šanci na lásku – i když už vám není dvacet?