„Můj syn není služka v tomhle domě!“ – Příběh o snech, očekáváních a odvaze postavit se vlastní rodině

„Můj syn není služka v tomhle domě!“ ozvalo se z kuchyně tak hlasitě, že mi málem upadla sklenice z ruky. Tchyně stála ve dveřích, ruce v bok, oči plné hněvu. Petr, můj muž, seděl u stolu a tvářil se provinile, jako by byl malý kluk přistižený při lumpárně. Já jsem stála mezi nimi, s utěrkou v ruce, a cítila, jak mi hoří tváře studem i vztekem.

„Nikdo tady není služka, mami,“ snažil se Petr tiše bránit, ale jeho hlas zněl slabě. „Pomáháme si navzájem.“

„Pomáháme? Ty jsi inženýr! Máš práci v Praze! A ona tě nutí mýt nádobí?“ ukázala na mě prstem, jako bych byla nějaký vetřelec v jejich rodině.

V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Nebo křičet. Ale místo toho jsem jen sevřela utěrku ještě pevněji a polkla slzy. Bylo to už potřetí tento týden, co mě takhle ponížila. A nebylo to poprvé za těch sedm let, co jsme s Petrem svoji.

Když jsme se s Petrem poznali na vysoké škole v Brně, byla jsem plná snů. Chtěla jsem být učitelkou češtiny, psát knihy, cestovat. Petr byl tichý, laskavý kluk z menšího města na Vysočině. Milovala jsem jeho smích i to, jak uměl naslouchat. Jenže pak přišla svatba – a s ní i jeho rodina.

Tchyně, paní Věra, byla žena z generace, která věřila, že muž je hlava rodiny a žena má být vděčná za střechu nad hlavou. Když jsme se po škole přestěhovali do jejich domu v Havlíčkově Brodě, myslela jsem si, že to bude jen na chvíli. Ale roky plynuly a my pořád bydleli v podkroví jejího domu.

Každý den jsem se snažila být dokonalá snacha. Vařila jsem svíčkovou podle jejího receptu, žehlila košile přesně tak, jak chtěla. Když se narodil náš syn Matěj, byla jsem přesvědčená, že teď už mě přijme. Ale místo toho přišly další výčitky: „To dítě je pořád nemocné! Co mu dáváš jíst?“, „Matěj by měl víc spát!“, „Petr má kruhy pod očima – staráš se o něj vůbec?“

Petr byl mezi námi jako mezi dvěma mlýnskými kameny. Snažil se mě chránit, ale vždycky ustoupil matce. „Víš, jaká je… Nech to být…“ říkal mi večer v ložnici, když jsem brečela do polštáře.

Jednou večer jsem seděla u počítače a dívala se na nabídky práce v Praze. Srdce mi bušilo vzrušením i strachem. Toužila jsem po změně – po vlastním bytě, po životě bez neustálého dohledu. Ale Petr jen zavrtěl hlavou: „Víš, že na to teď nemáme… Máma by to nepřežila.“

A tak jsem dál žila ve stínu jejího domu i jejího hlasu. Každý den jsem potlačovala své sny a přesvědčovala sama sebe, že je to správné kvůli rodině.

Až do toho dne v kuchyni.

Když tchyně odešla a práskla za sebou dveřmi, sedla jsem si ke stolu naproti Petrovi. Mlčeli jsme dlouho. Pak jsem tiše řekla: „Já už takhle dál nemůžu.“

Petr se na mě podíval s bolestí v očích: „Co chceš dělat?“

„Chci žít svůj život. Chci práci v Praze. Chci být víc než jen snacha a matka.“

Bylo ticho. Pak Petr vstal a odešel do ložnice. Ten večer jsme spolu nemluvili.

Další týdny byly plné hádek a mlčení. Tchyně mě ignorovala nebo mi schválně dělala naschvály – schovávala mi klíče od sklepa, kritizovala moje vaření před Matějem. Petr byl čím dál víc uzavřený do sebe.

Jednoho dne jsem přišla domů z procházky s Matějem a našla Petrovu matku v našem pokoji – přehrabovala se mi ve věcech. „Co tu děláte?“ vyhrkla jsem.

„Hledám Matějovu čepici! Ty ji nikdy nenajdeš!“ odsekla.

To byl poslední hřebíček do rakve mé trpělivosti.

Večer jsem Petrovi oznámila: „Odcházím do Prahy. Mám tam nabídku práce ve škole. Buď půjdeš se mnou – nebo ne.“

Petr mlčel dlouho. Pak řekl: „Já tady nemůžu nechat mámu samotnou.“

Druhý den ráno jsem sbalila pár věcí pro sebe a Matěje a odjela vlakem do Prahy. Bylo mi zle od žaludku i od srdce. Ale poprvé po letech jsem cítila svobodu.

Začátky byly těžké – malý byt na Žižkově, nová práce, Matěj bez táty… Ale každý večer jsem usínala s vědomím, že žiju svůj život.

Petr za námi jezdil o víkendech. Po půl roce mi napsal dlouhý dopis: „Promiň mi všechno… Chci být s vámi.“ Nakonec si našel práci v Praze a přestěhoval se za námi.

Tchyně nám nikdy neodpustila. Dodnes mi nevolá a Matěje vídá jen občas.

Někdy si říkám – stálo to všechno za to? Ztratila jsem rodinu, ale získala sama sebe.

Co byste udělali vy? Má smysl obětovat vlastní sny kvůli rodině – nebo je někdy správné jít si za svým i přes bolest?