Dost bylo! Jak jsem se naučila říkat NE a zachránila svůj klid

„Jano, prosím tě, nemohla bych u tebe přespat ještě jednu noc? V práci mám šílený stres a doma to s mámou zase nejde vydržet.“

Stála jsem v kuchyni, v ruce hrnek s vlažným čajem, a dívala se na Lucii, která už třetí týden okupovala můj gauč. Byla to moje nejlepší kamarádka od základky, vždycky jsem jí chtěla pomoct. Ale teď už jsem skoro nevěděla, kde končím já a kde začíná ona. Všude její věci, v koupelně její šampony, v lednici její jogurty. A nebyla jediná. Minulý měsíc tu byl Tomáš, předtím zase Petra. Můj byt se stal azylem pro všechny, kdo zrovna neměli kam jít – jen já sama jsem se v něm začínala cítit jako cizinec.

„Jasně, Luci,“ slyšela jsem sama sebe odpovídat, i když uvnitř mě to křičelo: DOST! Ale nedokázala jsem to říct nahlas. Vždycky jsem byla ta hodná Jana, co pomůže, vyslechne, uvaří čaj. Jenže teď už jsem neměla ani sílu na vlastní život.

Jednoho večera jsem přišla domů a našla v kuchyni cizího kluka. „Ahoj, já jsem Michal, Lucčina kamarád,“ usmál se na mě a otevřel si pivo z mé lednice. Lucie na mě mrkla: „Doufám, že nevadí, že tu dneska přespí. Má to teď těžký.“

V tu chvíli mi došlo, že jsem ztratila kontrolu nad vlastním životem. Sedla jsem si na postel a rozbrečela se. Bylo mi trapně – vždyť je to jen pár nocí, říkala jsem si. Ale těch pár nocí už trvalo měsíce. A já byla unavená. Unavená z toho být pro všechny oporou, zatímco mně samotné nikdo nepomáhal.

Druhý den jsem zavolala mámě. „Mami, proč mám pocit, že mě všichni jen využívají?“

„Protože jim to dovolíš,“ odpověděla bez váhání. „Musíš se naučit říkat ne. Jinak tě to zničí.“

Zavěsila jsem a dlouho koukala do stropu. Vzpomněla jsem si na dětství – jak mě učili být slušná holka, pomáhat ostatním, neodmítat prosby. Ale nikdo mi neřekl, že mám právo chránit sama sebe.

Ten večer jsem si sedla s Lucií ke stolu. „Luci, musíme si promluvit.“

Zvedla oči od mobilu a zamračila se. „Co je?“

„Potřebuju svůj byt zpátky. Potřebuju být chvíli sama.“

Chvíli bylo ticho. Pak se zasmála: „Jani, co blbneš? Vždyť jsme kámošky! To ti vadím?“

„Nejde o to, že bys mi vadila… Jen už nemůžu pořád všechno sdílet. Potřebuju svůj klid.“

Lucie vstala a začala sbírat svoje věci. „Fajn. Tak já jdu. Ale víš co? Až budeš jednou potřebovat pomoc ty, tak si vzpomeň.“

Zůstala po ní tichá prázdnota a pocit viny. Celý večer jsem přemýšlela, jestli jsem udělala správně. Co když už se mnou nebude chtít kamarádit? Co když mě ostatní odsoudí?

Za pár dní mi volala Petra: „Jani, slyšela jsem, že jsi vyhodila Lucii. To jako fakt?“

„Nevyhodila… Jen potřebuju být chvíli sama.“

„No jo, hlavně že když jsi potřebovala pomoct ty, tak jsme tu byli.“

Zavěsila dřív, než jsem stihla cokoli říct.

Začaly chodit zprávy – některé podpůrné, jiné plné výčitek. I máma mi řekla: „Neboj se být sama sebou. Kdo tě má rád doopravdy, pochopí to.“

Ale nebylo to jednoduché. První týdny byly těžké – najednou ticho v bytě, žádné smíchy z obýváku, žádné společné snídaně. Jen já a moje myšlenky.

Začala jsem chodit na dlouhé procházky po Letné a přemýšlela o tom, proč je pro mě tak těžké říct ne. Proč mám pocit viny za to, že chráním svůj prostor? Proč mám strach z osamělosti?

Jednou večer mi přišla zpráva od Tomáše: „Promiň za všechno. Asi jsme ti toho naložili moc. Jestli chceš někdy pokecat nebo zajít na pivo, ozvi se.“

Najednou mi došlo, že skuteční přátelé zůstanou – i když jim nastavím hranice.

Dnes už umím říct ne – i když mě to někdy bolí. Naučila jsem se chránit svůj klid a nebát se být sama. Možná jsem přišla o pár lidí kolem sebe, ale získala jsem něco mnohem důležitějšího: respekt k sobě samé.

Někdy večer sedím na svém gauči – tentokrát jen já – a ptám se sama sebe: Je špatné dát sebe na první místo? Nebo je to jediný způsob, jak přežít v tomhle světě plném očekávání?