„Mami, proč jsi pořád pryč?” – Vyhořelá matka z Prahy přiznává vinu a hledá cestu zpět ke své rodině

„Mami, proč jsi pořád pryč?” slyšela jsem za dveřmi dětského pokoje, když jsem se v noci vracela z práce. Bylo už po desáté, Praha za oknem svítila a já se cítila prázdnější než kdy dřív. Zoja, moje osmiletá dcera, seděla na posteli s plyšovým medvědem v náručí a oči měla plné slz.

„Musím pracovat, zlato,” odpověděla jsem unaveně a doufala, že to pochopí. Ale ona jen sklopila hlavu a já cítila, jak mi v hrudi narůstá tíha. Věděla jsem, že to není poprvé, co mě potřebovala a já tam nebyla. Ale co jsem měla dělat? Po rozvodu s Petrem jsem zůstala na všechno sama. On si našel novou přítelkyni a o Zoju se zajímal jen o víkendech, pokud vůbec.

Ráno začalo jako každé jiné – káva, rychlá snídaně, Zoja do školy, já do kanceláře. Jenže ten den mi v práci volali ze školy: „Paní Novotná, vaše dcera omdlela na tělocviku. Sanitka ji odváží do Motola.”

V tu chvíli se mi svět rozpadl. Vyběhla jsem z kanceláře bez kabátu, v hlavě mi hučelo. V nemocnici jsem seděla na chodbě a čekala na doktora. Hlavou mi běžely všechny ty večery, kdy jsem místo pohádky odpovídala na e-maily. Vzpomněla jsem si na Zoju, jak mě prosila, abych s ní šla na školní besídku – a já nemohla, protože jsem měla uzávěrku.

Doktor přišel: „Vaše dcera je stabilizovaná, ale byla vyčerpaná a dehydratovaná. Máte doma nějaké problémy?”

Zrudla jsem. „Jsem sama na všechno… Snažím se…”

„Děti potřebují nejen jídlo a střechu nad hlavou,” řekl tiše.

Seděla jsem u její postele a hladila ji po vlasech. Zoja spala a já poprvé po letech brečela. Cítila jsem vinu – za to, že jsem nebyla dost dobrá máma, že jsem ji nechala samotnou, že jsem si nevšimla, jak moc trpí.

Druhý den ráno přišel Petr. „Co se stalo?” zeptal se bez obalu.

„Omdlela ve škole… Já… asi jsem to nezvládla,” přiznala jsem.

„Nemůžeš všechno dělat sama,” řekl tvrdě. „Měla bys požádat o pomoc.”

„A koho? Tebe? Ty máš nový život!” vyjela jsem.

„Ale Zoja je pořád naše dcera,” odpověděl tiše.

Bylo to poprvé za dlouhou dobu, kdy jsme spolu mluvili upřímně. Petr navrhl, že si Zoju vezme na pár dní k sobě. Já souhlasila – i když mě to bolelo.

Doma bylo ticho. Seděla jsem v kuchyni a dívala se na ledničku plnou dětských obrázků. Najednou mi došlo, jak moc jsem se odcizila nejen své dceři, ale i sama sobě. Práce mě pohltila natolik, že jsem zapomněla žít.

Zavolala jsem mámě do Brna. „Mami… já už nemůžu,” rozplakala jsem se do telefonu.

„Přijeď k nám na víkend,” nabídla bez váhání.

U babičky bylo všechno jiné – klidné ráno, společné snídaně, povídání u kávy. Máma mi vyprávěla o svých začátcích po rozvodu s tátou. „Taky jsem měla pocit, že musím být silná za každou cenu,” řekla mi. „Ale někdy je největší síla přiznat slabost.”

Vrátila jsem se do Prahy s rozhodnutím něco změnit. Požádala jsem v práci o zkrácený úvazek. Šéfová byla překvapená, ale souhlasila.

Když se Zoja vrátila domů od táty, sedly jsme si spolu na gauč.

„Promiň, že jsem tu pro tebe nebyla,” řekla jsem jí.

Zoja mě objala: „Já tě mám ráda i tak.”

Začaly jsme spolu chodit na procházky do Stromovky, pekly jsme bábovku a večer si četly pohádky. Nebylo to dokonalé – někdy mě pořád přepadaly výčitky a strachy – ale bylo to opravdové.

Jednou večer mi Zoja položila hlavu na rameno: „Mami, teď už jsi doma?”

Usmála jsem se skrz slzy: „Ano, už jsem doma.”

Dnes vím, že žádná práce nestojí za to, abych přišla o svou dceru. Ale pořád si kladu otázku: Kolik rodičů kolem mě žije stejně jako já – ve strachu něco ztratit a přitom pomalu ztrácí to nejdůležitější? Co byste udělali vy na mém místě?