Krev není vždy dost: Příběh o sesterské zradě a rozkladu rodiny

„Tohle je podvod, Lucie! Ty víš, že maminka chtěla, abych tu zůstala já!“ křičela na mě moje sestra Petra, zatímco jsem stála v kuchyni naší staré rodinné vily v Dejvicích. Její hlas se třásl vztekem a slzami. V ruce držela dopis od notáře, který nám právě oznámil, že dům připadne mně. Nikdy nezapomenu ten pohled – směs bolesti, zrady a nenávisti v jejích očích.

Ještě před rokem bych si nedokázala představit, že se naše rodina rozpadne kvůli penězům. Byly jsme s Petrou nerozlučné. Společně jsme chodily na trhy na Kulaťáku, smály se u kávy v kavárně Slavia a vzpomínaly na dětství, kdy nás maminka vodila do Stromovky krmit labutě. Ale všechno se změnilo v den, kdy maminka zemřela na rakovinu. Najednou jsme byly samy – dvě dospělé ženy, které měly držet při sobě. Jenže místo toho mezi nás vstoupila chamtivost a staré křivdy.

Petra byla vždycky ta oblíbenější. Maminka jí odpouštěla všechno – špatné známky, pozdní příchody domů, dokonce i to, když v osmnácti utekla s klukem do Brna. Já jsem byla ta zodpovědná, tichá, která se snažila nezklamat. Když maminka onemocněla, byla jsem to já, kdo s ní trávil noci v nemocnici na Bulovce. Petra přijela jen občas – s kyticí a úsměvem, který rychle zmizel, když se zavřely dveře pokoje.

Po pohřbu jsme seděly v obýváku a popíjely kávu. Petra mlčela a dívala se z okna. „Víš, že bych tu chtěla zůstat,“ řekla najednou tiše. „Vždyť tohle je náš domov.“ Přikývla jsem – taky jsem si to přála. Ale když přišel dopis od notáře a já zjistila, že dům je napsaný na mě, všechno se změnilo.

Petra mi začala vyčítat každou maličkost. „Ty jsi vždycky byla ta lepší dcera! Maminka tě měla radši!“ křičela jednou večer, když jsme se hádaly o tom, kdo zaplatí opravu střechy. Snažila jsem se jí vysvětlit, že to nebylo moje rozhodnutí – že maminka to tak napsala ve své závěti. Ale ona mě neposlouchala.

Začaly chodit dopisy od právníků. Petra mě zažalovala o polovinu domu. Každé ráno jsem se budila s pocitem úzkosti – bála jsem se otevřít poštu nebo zvednout telefon. Naše rodina se rozpadala před očima sousedů i přátel. Lidé si šeptali na chodbě domu: „To jsou ty sestry Novotné, co se soudí kvůli baráku.“ Hanba mě pálila do tváří pokaždé, když jsem šla kolem.

Jednou večer jsem seděla sama v kuchyni a dívala se na starou fotku – já a Petra na houpačce před domem, smály jsme se a objímaly. Slzy mi stékaly po tváři. „Jak jsme se sem dostaly?“ šeptala jsem do ticha.

Soudní jednání byla peklo. Petra seděla naproti mně s ledovým výrazem ve tváři. Její právník mě obviňoval z manipulace a podvodu. Všechno naše soukromí bylo najednou veřejné – staré hádky, nevyřčené křivdy, dokonce i to, jak jsme si záviděly hračky jako malé holky.

Táta už dávno nebyl mezi námi – zemřel při autonehodě, když nám bylo deset a osm let. Možná právě proto jsme s Petrou byly tak závislé jedna na druhé… A teď jsme byly největšími nepřáteli.

Jednoho dne mi Petra zavolala: „Lucie, pojďme to ukončit. Už nemůžu dál.“ Její hlas byl zlomený. Sešly jsme se v parku na Letné – tam, kde jsme si jako děti hrávaly na schovávanou. Seděly jsme na lavičce a mlčely.

„Myslíš, že by maminka byla pyšná?“ zeptala jsem se tiše.

Petra sklopila oči: „Nevím… Asi ne.“ Pak dodala: „Ale já prostě nemůžu žít s pocitem, že jsem přišla o všechno. O dům… o tebe…“

Objaly jsme se a obě plakaly. Dohodly jsme se na kompromisu – prodáme dům a rozdělíme peníze napůl. Ale nic už nebylo jako dřív.

Dnes žiju sama v malém bytě na Vinohradech. Petra se odstěhovala do Plzně za novou prací. Občas si napíšeme zprávu nebo zavoláme na narozeniny. Ale vztah už nikdy nebude jako dřív.

Každý den přemýšlím: Stálo to všechno za to? Je krev opravdu silnější než peníze? Nebo jsou některé rány z dětství tak hluboké, že je žádné dědictví nezacelí?

Co byste udělali vy? Odpustili byste sestře takovou zradu? Nebo byste bojovali za svůj domov až do konce?