Proč bych se teď měla starat? Příběh o tom, jak jsem byla vždycky ta druhá
„Proč jsi zase přišla pozdě? Tomáš už dávno uklidil nádobí a pomohl mi s nákupem,“ vyštěkla na mě maminka hned, jak jsem vešla do bytu. Bylo mi tehdy patnáct a už jsem přesně věděla, jak tenhle večer skončí – s pocitem viny, že nikdy nejsem dost dobrá. Tomáš, můj starší bratr, stál v kuchyni a usmíval se tím svým dokonalým úsměvem. „Neboj, mami, já to za Lucku dodělám,“ řekl a já měla chuť křičet.
Jmenuji se Lucie Novotná a celý život jsem byla ta druhá. Ta, která nikdy nesplnila očekávání. Ta, která měla být vděčná za všechno, co pro ni rodina dělá, i když to znamenalo být neviditelná. Tomáš byl zlatý hoch – premiant, sportovec, oblíbenec všech tet a strýců. Já byla ta tichá, co si četla v koutě a občas zapomněla vynést koš.
Maminka mě nikdy neobjala jen tak. Vždycky to bylo: „Kdybys byla víc jako Tomáš…“ nebo „Podívej se na svého bratra, jak je šikovný.“ Táta byl většinou v práci nebo v hospodě, takže jsem byla odkázaná na maminku a její nekonečné srovnávání. Když jsem přinesla domů jedničku z češtiny, řekla jen: „To je hezké, ale Tomáš měl samé jedničky.“
Roky plynuly a já se naučila být neviditelná. Po maturitě jsem odešla studovat do Brna a domů jezdila jen na Vánoce. Tomáš zůstal v Praze, kde studoval medicínu – samozřejmě s vyznamenáním. Maminka o něm mluvila pořád: „Tomáš má novou přítelkyni, Tomáš dostal stipendium…“ Já jsem byla jen ta, co volá jednou za měsíc.
Pak přišel telefonát. Bylo mi třicet a právě jsem se rozešla s přítelem. Maminka měla mrtvici. Táta už nebyl mezi námi – zemřel na infarkt před dvěma lety – a Tomáš byl na stáži v Německu. „Lucko, potřebuju tě,“ zněl její hlas naléhavěji než kdy dřív. „Nemám nikoho jiného.“
Seděla jsem v kuchyni svého bytu a zírala na telefon. V hlavě mi běžely všechny ty roky přehlížení a bolesti. Proč bych teď měla být ta, která všechno zachrání? Proč mám být já ta obětavá dcera, když jsem pro ni nikdy nebyla dost dobrá?
Přesto jsem přijela. Maminka ležela v nemocnici, bledá a slabá. „Lucko,“ zašeptala, když mě uviděla. „Promiň…“ Ale nedokázala to doříct. Místo toho začala mluvit o Tomášovi: „On by věděl, co dělat…“
Doma mě čekal chaos. Lednice prázdná, účty nezaplacené. Sousedka paní Dvořáková mi řekla: „Vaše maminka je na vás pyšná, víte?“ Málem jsem se rozesmála do pláče.
První týdny byly peklo. Každý den jsem jezdila mezi prací a nemocnicí, vařila polévky, prala prádlo a poslouchala mamčiny stesky po Tomášovi. On volal jednou týdně přes Skype a maminka po každém hovoru plakala: „Tomáš by tu měl být…“
Jednou večer jsem už nevydržela a vybuchla: „Mami! Proč jsi mě nikdy neměla ráda tak jako jeho? Proč mám teď všechno dělat já?“ Maminka se rozplakala a poprvé v životě mi řekla: „Já nevím… Možná proto, že jsi byla jiná… Ale teď tě potřebuju.“
V tu chvíli jsem cítila směs vzteku a lítosti. Chtěla jsem odejít a už se nikdy nevrátit. Ale něco mě drželo – možná zvyk, možná naděje na uzdravení vztahu.
Tomáš přijel až po dvou měsících. Přinesl květiny a bonboniéru. Všichni sousedé ho vítali jako hrdinu. Maminka zářila štěstím: „Tomášku, konečně jsi tady!“ Já stála v koutě a cítila se zase jako ta druhá.
Večer jsme seděli u stolu a Tomáš mi řekl: „Lucko, díky, že ses o mámu postarala.“ Jeho slova byla upřímná, ale zároveň mě bodla do srdce. Proč to musím být vždycky já?
Maminka se pomalu zotavovala. Já jsem ale cítila čím dál větší prázdnotu. Jednou v noci jsem seděla na balkoně a přemýšlela: Co když už nikdy nebudu pro svou rodinu dost dobrá? Co když celý život budu jen ta druhá?
Dnes je to rok od mamčiny mrtvice. Starám se o ni dál – ale už ne proto, že bych musela nebo chtěla něco dokazovat. Dělám to pro sebe. Naučila jsem se říkat ne a chránit si své hranice.
Někdy si ale pořád kladu otázku: Má cenu odpouštět minulost? A kdy už je čas myslet jen na sebe?