Klíče od strachu: Jak jsem bránila svůj domov před vlastní tchyní

„Zuzano, ty jsi mi snad schválně schovala ty klíče! Já do toho sklepa prostě musím!“ křičela na mě paní Marie, moje tchyně, zatímco stála u dveří a lomcovala klikou. V tu chvíli jsem měla chuť utéct z vlastního bytu. Bylo to už potřetí ten týden, co se pokoušela dostat do našeho sklepa, kde jsme s Petrem schovávali věci, které jsme nechtěli, aby viděla. Věci, které byly jen naše.

„Mami, prosím tě, nech toho. Ty klíče má Zuzka, protože jsme se tak domluvili. Není důvod, abys tam chodila,“ snažil se ji uklidnit Petr, ale jeho hlas zněl unaveně a bezmocně. Věděla jsem, že je mezi dvěma mlýnskými kameny – mezi mnou a svou matkou. A já jsem začínala mít pocit, že v tomhle boji prohrávám.

Marie byla typická česká tchyně – všechno věděla nejlíp, všechno musela mít pod kontrolou a hlavně – nikdy jí nic nebylo dost dobré. Když jsme s Petrem před dvěma lety koupili byt v paneláku na Jižním Městě, byla první, kdo nám „pomáhal“ s rekonstrukcí. Ve skutečnosti ale jen kritizovala každou dlaždičku, každý kus nábytku a hlavně – neustále nám připomínala, že bez její finanční pomoci bychom si nikdy nic nekoupili.

„Já vám na to dala peníze, tak mám právo vědět, co se tady děje,“ opakovala pořád dokola. A já jsem se dusila. Dusila jsem se v bytě, který měl být naším útočištěm, ale místo toho se stal bojištěm.

Jednoho večera jsem seděla v kuchyni a dívala se na Petrová záda. Mlčel. Věděla jsem, že přemýšlí nad tím samým co já – jak dlouho to ještě vydržíme? „Péťo…“ začala jsem opatrně. „Musíme si nastavit nějaké hranice. Tvoje máma… já už to prostě nezvládám.“

Petr si povzdechl. „Já vím. Ale ona to myslí dobře. Jen… prostě je taková.“

„Ale já už nechci žít ve strachu, kdy zase přijde a bude mi vyčítat každou korunu nebo rozhodnutí! To není normální!“ vybuchla jsem.

Druhý den ráno jsem našla Marii v našem obýváku. Bez pozvání. „Jen jsem přišla zalít kytky,“ řekla ledabyle, ale já věděla, že hledá něco, co by mohla použít proti mně. Možná účtenky od nového gauče, možná něco jiného. Cítila jsem se jako vetřelec ve vlastním domově.

Začala jsem být paranoidní. Zamykala jsem dveře i přes den, schovávala klíče a dokonce jsem si pořídila malý zámek na šuplík s osobními věcmi. Petr se mi smál, ale já už nemohla jinak.

Jednoho dne přišla Marie s novým nápadem: „Měli byste mi dát plnou moc na účet. Kdyby se vám něco stalo…“ To už bylo moc i na Petra.

„Mami, tohle už je přes čáru! My nejsme děti!“ vykřikl a poprvé v životě ji postavil do latě. Marie se rozplakala a začala nás obviňovat z nevděčnosti.

Následující týdny byly peklo. Marie nám přestala volat, ale zato začala štvát celou rodinu proti mně. „Zuzana manipuluje Petra,“ šeptala sestřenici na rodinné oslavě. „Ona ho od nás odtrhla.“

Petr byl rozpolcený. Miloval mě, ale jeho matka byla vždycky autorita. Začal být podrážděný, hádali jsme se kvůli maličkostem. Jednou večer jsem ho našla sedět na balkoně s hlavou v dlaních.

„Nevím, co mám dělat…“ řekl tiše.

„Musíš si vybrat,“ odpověděla jsem tvrději, než jsem chtěla. „Buď budeme rodina my dva – nebo tvoje máma bude dál řídit náš život.“

Bylo ticho. Dlouhé ticho.

Nakonec Petr souhlasil s tím, že Marii omezíme přístup do bytu i k našim financím. Bylo to těžké rozhodnutí – pro něj i pro mě. Marie nás několik měsíců ignorovala a já měla výčitky svědomí. Ale poprvé za dlouhou dobu jsem mohla volně dýchat.

Začali jsme znovu budovat náš vztah – bez neustálého strachu a kontroly zvenčí. Naučila jsem se říkat ne a chránit svůj prostor.

Dnes už vím, že rodina není o tom snášet všechno za každou cenu. Někdy je potřeba postavit hranice – i když to bolí.

Stojím u okna našeho bytu a dívám se na šedivé paneláky kolem sebe. Přemýšlím: Kolik žen v Česku žije ve stínu své tchyně? Kolik z nás má odvahu říct dost? Máte i vy zkušenost s podobným bojem? Co byste udělali na mém místě?