Rok bez odpovědi: Když mi manžel zmizel ze života a zbyla jen pohlednice z Řecka

„Tak si běž, když ti to za to stojí!“ vykřikla jsem a dveře se za ním zabouchly tak silně, až se zatřásla skleněná výplň. Bylo to už po tisící. Vždycky odešel, vždycky se vrátil. Tentokrát ale ne. Seděla jsem na gauči, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. V kuchyni ještě dozníval jeho hlas: „Jednou už nevrátím, uvidíš.“

Ten večer jsem čekala. Po hodině jsem mu volala, po dvou psala zprávy. „Kde jsi? Přijď domů.“ Žádná odpověď. Ráno jsem našla jeho polštář studený, v koupelně chyběl jeho kartáček. V šatníku dvě košile a pár triček pryč. Na botníku chyběly jeho staré tenisky. Srdce mi bušilo až v krku. Snažila jsem se uklidnit: „Určitě přijde, vždycky přišel.“

Ale dny plynuly a on byl pryč. Jeho telefon byl nedostupný, zprávy zůstávaly bez odpovědi. Volala jsem jeho matce do Brna: „Neozval se ti?“ Mlčela do telefonu dlouho, pak jen zašeptala: „Ne, Jitko, taky mám strach.“

Začalo to být vážné. Šla jsem na policii, kde mě vyslechli, ptali se na všechno možné: „Měl nějaké problémy? Dluhy? Milenku?“ Odpovídala jsem mechanicky, jako bych byla někdo jiný. „Jen jsme se hádali… často… ale vždycky jsme to nějak zvládli.“ Policista si dělal poznámky a já měla pocit, že mě soudí.

Lidé v práci se mě začali vyptávat: „Kde máš Pavla? Je nemocný?“ Vymlouvala jsem se na služební cestu, pak na rodinné problémy. Kamarádka Petra mě objala: „Jestli chceš, můžeš u mě přespat.“ Ale já chtěla být doma, čekat na zvonek, na klíč v zámku.

Místo toho přišla tma a ticho. Večer co večer jsem seděla u okna a dívala se na prázdnou ulici. V lednici zůstávalo jídlo pro dva, v koupelně jeho vůně mizela s každým dnem. Začala jsem si vyčítat každé slovo, každou hádku. Proč jsme se pořád hádali? Kvůli penězům? Kvůli jeho práci? Kvůli tomu, že jsme neměli děti?

Jednou v noci jsem našla v jeho počítači složku s fotkami z dovolených – usmívali jsme se na nich oba, drželi se za ruce na Sněžce, smáli u vody na Lipně. Byli jsme šťastní? Nebo jsme si to jen namlouvali?

Rok uběhl jako ve snu. Naučila jsem se žít sama – vařit pro jednoho, spát na jedné straně postele, chodit do kina sama. Lidé přestali pokládat otázky, jen občas někdo šeptal za mými zády: „Chudák Jitka…“

A pak přišel ten den. Ve schránce ležela pohlednice – obrázek bílých domků na modrém pobřeží. Otočila jsem ji a poznala jeho písmo: „Doufám, že jsi šťastná.“ Nic víc. Žádné vysvětlení, žádné sbohem.

Seděla jsem s tou pohlednicí v ruce a brečela jako malá holka. Proč mi napsal až teď? Proč vůbec psal? Znamenalo to omluvu? Nebo výčitku?

Zavolala jsem Petře: „Pavel je v Řecku… poslal mi pohlednici.“ Petra mlčela a pak řekla: „Možná potřeboval začít znova.“

Začaly se mi vracet vzpomínky na poslední měsíce před jeho odchodem – jak byl unavený, jak často mlčel u večeře, jak se vyhýbal mým dotekům. Možná už tehdy plánoval odejít. Možná čekal jen na poslední hádku jako záminku.

Jeho matka mi napsala dopis: „Jitko, Pavla mám pořád ráda, ale možná jste si ubližovali víc, než jste si chtěli přiznat.“

Začala jsem chodit k psycholožce. Poprvé v životě jsem mluvila o svých pocitech nahlas – o strachu ze samoty, o vzteku i o vině. Naučila mě dýchat do břicha a říkat si nahlas: „Jsem dost dobrá.“

Jednou večer jsem seděla na balkoně s pohlednicí v ruce a dívala se na západ slunce nad Prahou. Přemýšlela jsem: Co bych udělala jinak? Měla jsem ho víc poslouchat? Měla jsem být trpělivější? Nebo jsme prostě nebyli stvořeni pro společný život?

Dnes už vím, že některé otázky zůstanou bez odpovědi. Ale pořád mě bolí ta největší: Proč odešel beze slova? A proč mi po roce napsal právě tuhle větu?

Možná nikdy nezjistím pravdu. Ale možná je čas začít žít svůj život – i když je jiný, než jsem si vysnila.

„Co byste udělali vy? Odpustili byste mu? Nebo byste chtěli slyšet pravdu za každou cenu?“