Samotný otec v pasti: Noc, která změnila všechno. Můj boj o rodinu a sebe sama

„Tati, něco se stalo!“ ozvalo se mi do ucha, když jsem v půl druhé ráno zvedl telefon. Hlas mé dcery Aničky byl roztřesený a já v tu chvíli zapomněl dýchat. Seděl jsem v noční tramvaji cestou z druhé směny v nemocnici, kde jsem jako sanitář bral každou přesčasovou hodinu, abychom měli na nájem a jídlo. „Petr… Petr se pohádal s Terezou a ona spadla ze schodů!“ slyšel jsem mezi vzlyky. V tu chvíli jsem měl pocit, že se mi svět rozpadá pod rukama.

Zavěsil jsem a běžel na nejbližší zastávku, kde jsem zoufale mával na taxík. V hlavě mi vířily myšlenky: Proč jsem nechal Petra, aby hlídal sourozence? Proč jsem si myslel, že to zvládne? Vždyť mu je teprve patnáct! Ale co jsem měl dělat? Po smrti Jany, mojí ženy, jsme zůstali sami. Rodiče už nemám a Jana byla jediná, kdo mi kdy opravdu rozuměl. Všechno bylo na mně.

Když jsem dorazil domů, Tereza už byla v sanitce. Sousedka paní Dvořáková stála ve dveřích a dívala se na mě s výčitkou v očích. „Tohle už je moc, Michale,“ řekla tiše. „Děti potřebují mámu.“ Cítil jsem, jak se mi hrnou slzy do očí, ale musel jsem být silný. Pro děti.

V nemocnici mi lékařka oznámila, že Tereza má zlomenou ruku a otřes mozku. Seděl jsem na chodbě a držel Aničku za ruku. Petr seděl opodál, bledý a ztuhlý. „Já jsem jí jen řekl, ať už jde spát… Ona začala křičet a utíkala… Já za to nemůžu!“ šeptal zoufale. V tu chvíli jsem nevěděl, jestli ho mám obejmout nebo na něj křičet.

Druhý den ráno už u nás zvonila sociálka. Paní Šimková byla mladá a tvářila se chápavě, ale její otázky bodaly jako jehly: „Jak často necháváte děti samotné? Máte někoho, kdo vám pomáhá? Myslíte si, že je to bezpečné?“ Cítil jsem se jako zločinec. Děti seděly v obýváku a mlčely. Petr měl sklopenou hlavu.

Začalo kolečko výslechů, posudků a návštěv psychologů. Moje sestra Lenka mi volala každý den: „Michale, proč jsi mi nezavolal? Mohla jsem přijít pohlídat!“ Jenže Lenka má dvě malé děti a manžela, který ji doma moc nepodporuje. Nechtěl jsem ji zatěžovat. Táta by měl všechno zvládnout sám, ne?

V práci mi dali najevo, že další absence už nebudou tolerovat. „Pane Nováku, chápeme vaši situaci, ale musíme myslet i na ostatní zaměstnance,“ řekl mi vedoucí oddělení pan Král. V očích měl lítost i netrpělivost.

Jednou večer jsem seděl s Petrem v kuchyni. Mlčky jsme jedli chleba se sýrem – víc jsme si nemohli dovolit. „Tati… myslíš, že nás vezmou do děcáku?“ zeptal se najednou Petr tiše. Zastavilo se mi srdce. „Ne… To nedopustím,“ řekl jsem rozhodně, ale v duchu jsem si nebyl jistý ničím.

Soudní jednání bylo jako zlý sen. Proti mně stála Terezin třídní učitelka i paní Dvořáková ze sousedství: „Pan Novák je určitě hodný člověk, ale čtyři děti sám prostě nezvládne.“ Soudkyně se mě ptala na všechno možné – od financí po to, co vařím k večeři. Připadal jsem si nahý před celým světem.

Doma to mezi dětmi začalo skřípat. Anička byla pořád smutná a uzavřená do sebe. Nejmladší Honzík začal v noci pomočovat postel. Petr se uzavíral do svého pokoje a odmítal se mnou mluvit. Já byl vyčerpaný, podrážděný a často jsem křičel kvůli maličkostem.

Jednou večer přišla Lenka nečekaně na návštěvu. „Musíš si říct o pomoc,“ řekla mi pevně. „Nikdo po tobě nechce být superhrdina.“ Rozbrečel jsem se jí na rameni jako malý kluk.

Začal jsem chodit na skupinová setkání pro osamělé rodiče v komunitním centru na Žižkově. Poprvé za dlouhou dobu jsem měl pocit, že mě někdo chápe. Ostatní rodiče vyprávěli své příběhy – o únavě, o strachu z budoucnosti i o tom, jak těžké je přiznat si vlastní chyby.

Po několika měsících soud rozhodl: děti zůstávají u mě, ale pod dohledem sociálky a s povinnými návštěvami psychologa. Nebyla to výhra ani prohra – byl to nový začátek.

Dnes už je Tereza zdravá a mezi dětmi je zase trochu klidněji. Ale pořád mám strach – co když zase něco pokazím? Co když nejsem dost dobrý táta?

Někdy večer sedím u okna a ptám se sám sebe: Kdy jsme vlastně dobrými rodiči? A kdo má právo to posoudit? Co byste udělali vy na mém místě?