Mezi dvěma ohni: Když musíte chránit své děti před vlastní rodinou

„Davide, tohle nemůžeš myslet vážně!“ křičela na mě tchyně v kuchyni, zatímco jsem se snažil uklidnit rozplakané děti. „Je to jejich děda! Po smrti Lenky jim zbyl už jen on!“

Stál jsem uprostřed našeho malého bytu na Žižkově, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Dvojčata, Adam a Eliška, se tiskla ke mně. Bylo to poprvé, co jsem musel nahlas říct to, co jsem v sobě dusil celé měsíce: „Ne. Pan Vacek už k nám nesmí. Nikdy.“

Tchyně se rozplakala. „Davide, prosím tě… On je zničený. Ztratil dceru. Chce jen vidět vnoučata.“

Zavřel jsem oči a vybavil si Lenkino poslední slova v nemocnici: „Nedopusť, aby jim ublížil tak jako mně.“ Tehdy jsem tomu nerozuměl. Až později, když jsem našel její staré deníky schované v krabici pod postelí, mi došlo, co všechno si musela jako dítě prožít. Ty zápisky mě pronásledují každou noc.

„Mami,“ řekl jsem tiše, „já vím, že ti to připadá kruté. Ale já vím věci, které ty nevíš. A nikdy nechci riskovat, že by Adam nebo Eliška zažili něco podobného.“

Tchyně se na mě dívala s nenávistí v očích. „Tohle ti nikdy neodpustím.“

Když odešla, zůstal jsem stát v kuchyni a cítil se jako nejhorší člověk na světě. Dvojčata mě objala kolem pasu. „Tati, proč babička plakala?“ zeptala se Eliška.

Jak mám vysvětlit sedmiletým dětem, že někdy je nutné chránit je i před vlastní rodinou? Jak jim říct pravdu, aniž bych jim vzal poslední zbytky dětství?

Od smrti Lenky uplynulo půl roku. Každý den byl boj – nejen s bolestí ze ztráty, ale i s tlakem okolí. Sousedi šeptali za zády, že jsem tyran. Lenkina sestra mi posílala výhružné SMS: „Jsi zrůda! Táta by nikdy nikomu neublížil!“

Jenže já četl ty stránky plné dětského strachu. Věděl jsem o těch nocích, kdy se Lenka schovávala pod stolem před jeho opilými výbuchy vzteku. O tom, jak ji zamykal ve sklepě za každou maličkost. O modřinách, které si musela sama mazat mastí od babičky.

Jednou večer jsem seděl u stolu a díval se na fotku Lenky s dětmi z loňských Vánoc. Adam přišel ke mně a položil mi ruku na rameno: „Tati, kdy přijde děda?“

Polkl jsem slzy. „Děda teď nemůže přijít, Adame.“

„Proč?“

„Protože… někdy lidé udělají věci, které nejsou správné. A já musím chránit tebe i Elišku.“

Adam chvíli mlčel a pak jen přikývl. V jeho očích byla směs nepochopení a smutku.

Další týdny byly peklo. Tchán mi volal každý den. Nejprve prosil, pak vyhrožoval soudem o styk s vnoučaty. Prý mám důkazy? Ať je ukážu! Jenže jak mám veřejně vytáhnout Lenkino trauma? Jak mám chránit její památku a zároveň ochránit děti?

Jednoho dne přišel dopis od sociálky – anonymní udání na zanedbávání péče o děti. Prý je držím v izolaci a bráním jim ve styku s rodinou. Sociální pracovnice byla mladá a chápavá. Když viděla naše domácí prostředí a slyšela můj příběh, jen smutně přikývla: „Tohle není poprvé, co řešíme podobný případ…“

Začal jsem chodit na terapii. Psycholožka mi řekla: „Davide, chránit děti je vaše největší povinnost. Ale nezapomínejte chránit i sebe.“

Jenže jak chránit sebe před vinou? Každý večer usínám s pocitem, že jsem rozbil rodinu ještě víc než smrt Lenky. Že jsem připravil děti o poslední kousek minulosti.

Jednou večer přišla Eliška za mnou do postele: „Tati, měla maminka taky někdy strach?“

Zamrazilo mě. „Proč se ptáš?“

„Protože já mám někdy strach ze zlých snů…“

Objal jsem ji a slíbil jí, že ji vždycky ochráním.

Dnes je to rok od Lenkina pohřbu. Dvojčata mi přinesla obrázek – tři postavičky držící se za ruce pod duhou. „To jsme my tři,“ řekla Eliška.

Dívám se na ten obrázek a přemýšlím: Udělal jsem správnou věc? Nebo jsem svým rozhodnutím odsoudil děti k životu bez rodiny? Co byste udělali vy na mém místě?