Moje tchyně miluje mého syna, ale mou dceru ignoruje. Jak najít klid v nové rodině?

„Mami, proč babička nikdy neříká Aničce, že ji má ráda?“ ozvalo se tiše zpoza rohu. Ztuhla jsem s rukama v dřezu, kde jsem myla nádobí po nedělním obědě. Věděla jsem, že tenhle rozhovor jednou přijde, ale stejně mě bodl do srdce. Otočila jsem se a viděla svého syna Matěje, jak stojí ve dveřích s rozpačitým výrazem. Anička seděla na schodech a skláněla hlavu, jako by se chtěla schovat před celým světem.

„To není pravda, Matýsku,“ zalhala jsem slabě, i když jsem věděla, že to pravda je. Moje tchyně, paní Novotná, byla vždycky laskavá k Matějovi – svému jedinému vnoučeti z krve svého syna. Ale Aničku, moji dceru z prvního manželství, přehlížela. Nikdy jí neřekla nic zlého, ale nikdy ji ani neobejmula nebo nepozvala na koláč jako Matěje.

Když jsem si brala Petra, věděla jsem, že to nebude jednoduché. On Aničku přijal hned – byl pro ni druhým tátou od první chvíle. Ale jeho matka? Ta mě zpočátku přijala chladně a Aničku vůbec nebrala na vědomí. Doufala jsem, že časem roztaje. Ale už jsou to tři roky a nic se nezměnilo.

Jednoho večera jsme seděli s Petrem u televize a já už to nevydržela. „Petře, všiml sis někdy, jak se tvoje máma chová k Aničce?“ zeptala jsem se opatrně. On se zamračil: „Co tím myslíš?“

„Nikdy ji nepozve na návštěvu sama, nikdy jí nekoupí dárek k narozeninám… Vždycky jen Matěj. Anička si toho všímá a bolí ji to.“

Petr si povzdechl: „Víš, jaká je máma. Je stará škola. Pro ni je rodina krev.“

„Ale Anička je taky naše rodina!“ vyhrkla jsem zoufale.

Petr mě objal: „Já vím. Ale mámu nezměníš.“

Jenže já to změnit chtěla. Nechtěla jsem, aby moje dcera vyrůstala s pocitem, že je méněcenná. Začala jsem si všímat maličkostí – jak Anička vždycky pomáhá s nádobím, jak se snaží být nenápadná, aby nebyla na obtíž. Jak se usmívá na babičku a doufá v jediné slovo pochvaly.

Jednou jsme byli u Novotných na oslavě Matějových narozenin. Tchyně přinesla dort s nápisem „Všechno nejlepší Matýsku“ a všichni zpívali. Anička stála vzadu a tleskala tiše do rytmu. Když přišlo na dárky, tchyně podala Matějovi velkou stavebnici a Aničce jen řekla: „Pomoz bráchovi rozbalit.“ Viděla jsem, jak se Aničce zaleskly oči.

Po oslavě jsme šli domů mlčky. Doma Anička zmizela ve svém pokoji a já slyšela tlumený pláč. Sedla jsem si k ní na postel a pohladila ji po vlasech.

„Aničko, co tě trápí?“

„Já… já nechci být na obtíž,“ zašeptala.

„Ty nejsi na obtíž! Jsi moje holčička a Petr tě má taky rád.“

„Ale babička mě nemá ráda…“

V tu chvíli mi došlo, že už nemůžu dál mlčet. Druhý den jsem zavolala tchyni a pozvala ji na kávu. Seděla naproti mně v kuchyni, ruce složené v klíně.

„Chtěla bych si s vámi o něčem promluvit,“ začala jsem nejistě.

„O čem?“

„O Aničce. Všimla jste si někdy, jak moc se snaží být součástí rodiny? Jak vás má ráda?“

Tchyně se zamračila: „To není moje vnučka.“

„Ale je to dítě vašeho syna – on ji přijal za svou. A ona vás obdivuje.“

Tchyně mlčela dlouho. Pak řekla: „Já nevím… Prostě to tak necítím.“

Chtěla jsem křičet, brečet, prosit ji. Ale věděla jsem, že ji nepřesvědčím silou. Odešla jsem zklamaná a zlomená.

Doma jsem objala Aničku a řekla jí: „Někdy lidé neumí dávat lásku tak, jak bychom chtěli. Ale já tě miluju a Petr taky.“

Od té doby jsme začali dělat víc věcí jen spolu – já, Petr, Anička a Matěj. Jezdili jsme na výlety bez babičky, slavili narozeniny doma v kruhu těch, kdo nás mají rádi všechny stejně. Ale pokaždé, když jsme šli k Novotným na návštěvu, cítila jsem napětí.

Jednou přišla Anička ze školy uplakaná: „Děti říkaly, že nejsem opravdová vnučka babičky Novotné.“

Zlomilo mi to srdce. Šla jsem za Petrem: „Musíme něco udělat.“

Petr si sedl s mámou a poprvé jí řekl: „Mami, pokud nebudeš brát Aničku jako součást rodiny, přestaneme k vám chodit.“ Tchyně byla uražená, ale myslím, že poprvé pochopila vážnost situace.

Netrvalo dlouho a při další návštěvě přinesla Aničce malý dárek – knížku o koních. Nebylo to mnoho, ale pro Aničku to znamenalo celý svět.

Vím, že nikdy nebude všechno dokonalé. Ale aspoň jsme dali Aničce najevo, že má právo být milovaná stejně jako ostatní.

Někdy večer přemýšlím: Proč je pro některé lidi tak těžké přijmout dítě, které není jejich krve? A co byste udělali vy na mém místě?