„Kdybychom měli dítě, všechno by bylo jinak,“ říká můj manžel. Ale co když to nikdy nepřijde?

„Kláro, proč to pořád řešíš? Kdybychom měli dítě, všechno by bylo jinak. Slibuju ti to.“ Petr sedí na rozvrzané židli v naší malé kuchyni, ruce zabořené do vlasů. Je pátek večer, venku prší a já už zase cítím tu tíhu v hrudi. Všechno se točí kolem jedné věty, kterou opakuje pořád dokola. Kdybychom měli dítě…

„A co když dítě nikdy nepřijde?“ vyhrknu dřív, než si to stihnu rozmyslet. Vím, že ho tím raním. Ale už nemůžu dál předstírat, že mě jeho sliby uklidňují. „Co když zůstane všechno stejné? Co když nikdy nebudeš mít tu motivaci?“

Petr se na mě podívá pohledem, který nepoznávám. Je v něm únava, smutek i vztek. „Ty mi nevěříš,“ řekne tiše. „Nikdy jsi mi nevěřila.“

Mlčím. V hlavě mi běží vzpomínky na naše začátky – jak jsme spolu chodili po Lužánkách, pili víno na Petrově a plánovali si budoucnost. Tehdy mi připadal neporazitelný. Teď mám pocit, že se dívám na cizího člověka.

Petr pracuje jako skladník v logistické firmě na okraji Brna. Práce ho nebaví, ale vždycky říkal, že je to jen dočasné. Já učím češtinu na základce a domů nosím hromady sešitů k opravování. Peněz máme tak akorát na nájem a jídlo. O dovolené si můžeme nechat zdát.

Poslední půlrok je to mezi námi napjaté. Petr tráví večery u počítače nebo v hospodě s kamarády. Já se snažím šetřit, plánuju rozpočet a přemýšlím, jestli bych neměla vzít ještě doučování navíc. Když přijde řeč na peníze, Petr má vždycky stejnou odpověď: „Až budeme mít dítě, všechno se změní.“

Jednou jsem to řekla své mámě. Seděly jsme spolu u kafe v kuchyni jejího panelákového bytu na Lesné. „Klárko, chlapi jsou někdy jako děti,“ povzdechla si máma a pohladila mě po ruce. „Ale musíš vědět, jestli chceš čekat, až dospěje.“

Jenže já už čekám dlouho. Každý měsíc sleduju svůj cyklus a doufám i bojím se zároveň. Co když to opravdu nikdy nepřijde? Co když nikdy nebudeme mít dítě? A co když ani tehdy se nic nezmění?

Jednoho večera přijdu domů dřív než obvykle. Petr sedí u stolu s hlavou v dlaních. Na stole leží otevřený dopis – výpověď z práce jeho kolegy, který odchází do Německa za lepším platem.

„Proč nejdeš taky?“ zeptám se opatrně.

Petr pokrčí rameny. „Nemám důvod.“

„A já? Nestačím ti jako důvod?“ hlas se mi třese.

Petr mlčí dlouho. Pak zašeptá: „Já nevím, Kláro. Jsem unavený.“

Ten večer usínám sama. Přemýšlím o všech těch snech, které jsme měli – o domečku za městem, o dětech běhajících po zahradě, o společných víkendech na chalupě u babičky v Beskydech. Všechno to teď působí jako cizí život.

Další den ve škole mě kolegyně Jana pozve na víno. Sedíme v malé vinárně u Zelného trhu a já jí všechno vyklopím.

„Víš, Kláro,“ řekne Jana a upije ze skleničky, „já jsem čekala deset let, že se můj muž změní. Nakonec jsem odešla a začala znovu. Bylo to těžké, ale aspoň jsem věděla, že žiju svůj život.“

Cestou domů přemýšlím o Janiných slovech. Mám odejít? Nebo mám dál doufat?

Doma najdu Petra sedět potmě v obýváku.

„Promiň,“ řekne najednou do ticha. „Já vím, že tě zklamávám.“

Sednu si vedle něj a chytím ho za ruku.

„Petře, já tě miluju,“ zašeptám. „Ale nemůžu žít jen z naděje.“

Dlouho mlčíme. Pak Petr řekne: „Možná bych měl zkusit tu práci v Německu.“

Poprvé po dlouhé době cítím malou jiskřičku naděje.

Ale stejně mě pořád svírá strach: Co když ani tohle nestačí? Co když čekáme na zázrak místo toho, abychom žili teď?

Možná je čas přestat čekat na dítě jako na spásu a začít hledat štěstí jinde.

Co myslíte vy? Má smysl čekat na změnu, která možná nikdy nepřijde? Nebo je lepší vzít život do vlastních rukou a přestat doufat v zázraky?