Deset let bez Petra: Ozvěny ztracené lásky
«Jak jsi mohl, Petře?» křičela jsem do prázdného pokoje, zatímco jsem svírala jeho dopis. Slzy mi stékaly po tvářích a v hlavě mi vířily tisíce otázek. Proč? Co jsem udělala špatně? Jak mohl opustit naše děti, naši rodinu, mě? Bylo to jako noční můra, ze které jsem se nemohla probudit.
Petr byl mužem mého života. Potkali jsme se na univerzitě v Praze, kde jsme oba studovali literaturu. Byl charismatický, s úsměvem, který dokázal rozzářit i ten nejtemnější den. Po dvou letech jsme se vzali a založili rodinu. Naše děti, Jana a Tomáš, byly naším světem. A pak, jednoho dne, byl pryč.
Zprávy o jeho novém životě ke mně doléhaly jako ozvěny z jiného světa. Slyšela jsem o jeho nové partnerce, o tom, jak se přestěhoval do Brna a začal nový život. Bylo to jako rána do srdce pokaždé, když jsem slyšela jeho jméno. Ale odmítla jsem jeho peníze. Nechtěla jsem nic od muže, který nás tak krutě opustil.
Život šel dál. Jana a Tomáš dospěli a já se snažila být pro ně oporou. Ale uvnitř mě stále hlodal pocit zrady a bolesti. Každý den jsem se ptala sama sebe, co bych udělala jinak, kdybych měla tu možnost.
Jednoho dne, když jsem šla po Karlově mostě, zahlédla jsem známou postavu. Byl to Petr. Stál tam, jako by čekal na mě. Srdce mi bušilo jako o závod a nohy mi ztěžkly. Chtěla jsem utéct, ale něco mě přimělo jít k němu.
«Ahoj,» řekl tiše, když jsem se k němu přiblížila.
«Co tady děláš?» zeptala jsem se ostře.
«Chtěl jsem tě vidět,» odpověděl a jeho oči byly plné lítosti.
«Po deseti letech?» vyprskla jsem.
«Vím, že jsem ti ublížil,» začal Petr, «ale musel jsem odejít. Nebyl jsem šťastný a nechtěl jsem tě dál trápit.»
«A co naše děti? Co já?» ptala jsem se s hněvem v hlase.
«Nikdy jsem nepřestal myslet na tebe ani na ně,» řekl Petr a jeho hlas se zlomil.
Stáli jsme tam dlouho v tichu, zatímco kolem nás proudili turisté a místní obyvatelé. Bylo to jako by se čas zastavil a my byli jediní dva lidé na světě.
«Proč jsi přišel teď?» zeptala jsem se nakonec.
«Chtěl jsem ti říct pravdu,» odpověděl Petr. «Byl jsem nemocný a bál jsem se, že už nebudu mít šanci ti to říct.»
Jeho slova mě zasáhla jako blesk z čistého nebe. Nemocný? Co to znamenalo?
«Co se děje?» zeptala jsem se tiše.
Petr mi vyprávěl o své diagnóze, o tom, jak bojoval s rakovinou a jak si uvědomil, že musí napravit chyby minulosti.
«Chci být součástí vašeho života, pokud mi to dovolíš,» řekl na závěr.
Stála jsem tam s pocitem zmatení a bolesti. Bylo těžké uvěřit tomu všemu po tolika letech.
«Nevím, jestli ti můžu odpustit,» řekla jsem upřímně.
«Rozumím,» odpověděl Petr smutně.
Od toho dne jsme se začali vídat častěji. Bylo to těžké pro mě i pro děti, ale postupně jsme si našli cestu zpět k sobě. Petr se snažil být lepším otcem a já se snažila najít v sobě sílu odpustit.
Jednoho večera jsme seděli u večeře s Janou a Tomášem. Bylo to poprvé po dlouhé době, co jsme byli všichni pohromadě jako rodina.
«Mami,» řekla Jana tiše, «myslíš si, že můžeme být zase šťastní?»
Podívala jsem se na Petra a pak na naše děti. «Nevím,» odpověděla jsem upřímně, «ale myslím si, že stojí za to to zkusit.»
A tak jsme začali znovu budovat naši rodinu z trosek minulosti. Nebylo to snadné a cesta byla plná překážek, ale věděla jsem, že pokud máme šanci na smíření a štěstí, musíme ji využít.
Někdy se ptám sama sebe: Může láska opravdu překonat všechny překážky? Možná je to otázka pro nás všechny.