Moje máma půjčila bráchovi moje auto a on ho rozbil. Teď jsem já ta špatná?

„To si snad děláš srandu, mami! Jak jsi mohla dát moje auto Tomášovi?“ křičela jsem do telefonu, zatímco mi v uších hučelo a ruce se mi třásly. Byla jsem v práci, když mi máma zavolala, že se stala nehoda. V tu chvíli jsem ještě netušila, že za volantem neseděla ona, ale můj mladší bratr Tomáš, který nemá ani rok řidičák a už dvakrát boural.

„Kláro, uklidni se! Tomáš potřeboval jen dojet na nákup, já jsem byla unavená…“ Mámin hlas zněl provinile, ale zároveň podrážděně. „To auto je tvoje, ale jsme rodina. Pomáháme si.“

Pomáháme si. To slýchám celý život. Ale kdo pomůže mně, když teď stojím před faktem, že moje Škoda Fabia je na odpis? Oprava bude stát skoro padesát tisíc a pojišťovna to neproplatí, protože Tomáš byl viníkem nehody a navíc měl v krvi zbytkový alkohol. To už mi ale máma neřekla – dozvěděla jsem se to až od policie.

Seděla jsem na posteli v mém malém bytě v Nuslích a brečela do polštáře. V hlavě mi běžely všechny ty roky, kdy jsem byla ta zodpovědná. Ta, co šetří, co nikdy neudělá průšvih. Tomáš byl vždycky ten rozmazlený mladší brácha, kterému všechno projde. A teď? Máma je na mě naštvaná, protože jsem na ni křičela. Prý jí chybí respekt. Prý bych měla chápat, že byla unavená a Tomáš je přece rodina.

Druhý den jsem šla k nim domů. Otevřela mi máma s ledovým výrazem. „Jestli jsi přišla zase křičet, tak si to nech od cesty.“

„Mami, já…“ začala jsem tiše.

„Nechci to slyšet. Tvoje auto půjde opravit. Tomáš ti to zaplatí.“

Tomáš stál opřený o futro a ani se na mě nepodíval. „Kláro, fakt sorry. Já ti to nějak splatím… až budu mít peníze.“

„A kdy to bude? Za rok? Za pět let?“ vyjela jsem na něj.

Máma mě přerušila: „Kláro! Takhle se v rodině nechováme!“

V tu chvíli mi došlo, že pro ně je moje zloba větší problém než to, co udělali oni mně. Že moje rozčilení je horší než jejich nezodpovědnost.

Celý týden jsem s nimi nemluvila. V práci jsem byla jako tělo bez duše. Neměla jsem jak jezdit na nákupy, do práce jsem musela jezdit tramvají a každou chvíli mi někdo připomněl: „A co tvoje auto?“ Vždycky jsem jen pokrčila rameny a přešla to mlčením.

Jednou večer mi přišla zpráva od táty: „Klárko, máma je smutná, že se spolu nebavíte. Zkus jí odpustit.“

Odpustit? Komu? Za co? Že mě zradila? Že dala přednost pohodlí před mojí důvěrou?

Po týdnu ticha mi Tomáš napsal na Messenger: „Hele, fakt mě to mrzí. Ale máma je na tom fakt blbě… Nechceš přijít na oběd?“

Nevěděla jsem, co mám dělat. Chtěla jsem být silná a stát si za svým – ale zároveň mě to bolelo. Chyběla mi rodina. Chyběla mi máma.

Nakonec jsem šla. U stolu bylo ticho jako v hrobě. Máma přede mě postavila talíř s gulášem a sedla si naproti.

„Kláro,“ začala tiše, „já vím, že jsi naštvaná. Ale rodina je důležitější než auto.“

Podívala jsem se jí do očí: „A moje důvěra není důležitá?“

Rozplakala se. Poprvé za celý ten týden.

„Já už nevím, jak to napravit,“ šeptla.

Tomáš sklopil hlavu: „Já fakt budu splácet… Najdu si druhou brigádu.“

Seděli jsme tam dlouho v tichu. Nakonec jsme se objali – ale něco ve mně zůstalo zlomené.

Dnes už mám auto opravené – Tomáš mi poslal první dvě splátky a máma se snaží být milá. Ale pořád ve mně hlodá otázka: Proč je v rodině tak těžké říct nahlas, že někdo udělal chybu? Proč mám pocit, že když se ozvu, jsem ta špatná?

Co byste dělali vy na mém místě? Je správné ustoupit kvůli klidu v rodině – nebo mám právo být naštvaná?