Když se nemoc stane zkouškou rodiny: Příběh malého Ondry a jeho písničky v nemocnici

„Mami, proč musím zase zůstat tady?“ ozvalo se zpoza bílé nemocniční přikrývky. Ondra, můj šestiletý syn, měl v očích slzy a já jsem poprvé v životě nevěděla, co říct. Všechno se to seběhlo tak rychle – ještě před týdnem jsme spolu běhali po hřišti na Letné a smáli se, jak mu vítr cuchá vlasy. Teď ležel v nemocničním pokoji na Motole, bledý a slabý, s kapačkou v ruce.

„Ondro, musíš být silný. Paní doktorka říkala, že tě tu musí ještě pár dní pozorovat,“ snažila jsem se mu vysvětlit, i když jsem sama měla pocit, že se mi hroutí svět. Můj muž Petr stál opodál, mlčky mě držel za rameno. Bylo to poprvé, co jsem ho viděla plakat.

Ondra měl těžkou gastroenteritidu. Zvracel, měl horečky a nemohl skoro nic jíst. Lékaři byli opatrní, protože jeho stav se nelepšil. Každý den jsem seděla u jeho postele a snažila se mu číst pohádky nebo pouštět oblíbené písničky. Ale nic nepomáhalo – až do chvíle, kdy jsem omylem pustila jeho nejoblíbenější písničku „Holka modrooká“ od Maxim Turbulenc.

Najednou se Ondrovi rozzářily oči. „Mami, pusť to ještě jednou!“ vykřikl a začal zpívat spolu s nahrávkou. Jeho hlas byl slabý, ale v tu chvíli jsem poprvé po několika dnech slyšela jeho smích. Začal tleskat do rytmu a dokonce se pokusil vstát z postele a tančit. Sestřička, která právě přišla s léky, se zastavila ve dveřích a usmála se: „Tak tohle je ten pravý lék!“

Od té chvíle jsme každý den zpívali. Ondra si přál, abychom mu pouštěli písničky pořád dokola. Brzy se k nám přidaly i další děti z vedlejších pokojů – malá Anička s leukémií a Honzík po operaci slepého střeva. Vytvořili jsme improvizovaný pěvecký sbor a zpívali jsme všechno od dětských říkanek po lidovky.

Jednoho dne přišla do pokoje paní doktorka Novotná a řekla: „Ondro, dneska máš lepší výsledky! Možná už brzy půjdeš domů.“ Všichni jsme měli radost, ale zároveň jsem cítila strach – co když se to zase zhorší? Petr mě večer objal na chodbě a šeptal: „Musíme být silní kvůli němu.“

Ale nebylo to jednoduché. Moje máma mi volala každý den a vyčítala mi: „Proč jsi ho nenechala doma? Vždyť v nemocnici chytne ještě něco horšího!“ Tchyně zase tvrdila, že bych měla být víc doma s mladší dcerou Klárkou. Byla jsem rozpolcená mezi dvěma dětmi, manželem a nekonečnými výčitkami rodiny.

Jednou večer, když Ondra usnul vyčerpaný po zpívání, jsem seděla na nemocniční chodbě a brečela do telefonu své nejlepší kamarádce Lucii: „Já už nemůžu dál. Mám pocit, že selhávám jako máma i jako manželka.“ Lucie mě uklidňovala: „Jsi ta nejlepší máma pro Ondru i Klárku. Děláš všechno, co můžeš.“

Další ráno přišla sestřička s tabletem: „Ondro, chceš poslat video babičce?“ Ondra kývl a začal zpívat svou oblíbenou písničku přímo do kamery. Smál se a tleskal do rytmu. Video jsme poslali celé rodině – a najednou se začaly dít zázraky. Babička poslala zprávu: „Jsem na tebe pyšná.“ Tchyně nabídla, že pohlídá Klárku. Dokonce i Petr byl najednou klidnější.

Po týdnu nám paní doktorka oznámila: „Ondro může domů.“ Všichni jsme plakali radostí. Doma jsme uspořádali malou oslavu – Klárka upekla perník a Petr přinesl balónek s nápisem „Vítej doma!“

Ale něco ve mně zůstalo změněné. Uvědomila jsem si, jak křehké je štěstí a jak moc záleží na obyčejných chvílích – třeba když dítě zpívá svou oblíbenou písničku v nemocnici.

Někdy si večer sednu k Ondrovi do pokoje a poslouchám jeho smích. Přemýšlím: Co byste dělali vy na mém místě? Jak byste zvládli tlak rodiny a strach o dítě? Není někdy největší odvaha prostě vydržet a věřit v lepší zítřky?