Hladová Zuzka z vedlejšího bytu: Příběh dětství, který mě dodnes pronásleduje

„Mami, proč Zuzka zase brečí na chodbě?“ ptal jsem se jednou večer, když jsem se vracel z kroužku. Bylo mi osm a svět byl pro mě ještě plný záhad, ale pláč naší sousedky Zuzky už byl skoro každodenní kulisou našeho života v paneláku na Lesné v Brně. Máma jen tiše zavrtěla hlavou a rychle mě vtáhla do bytu. „To není naše věc, Honzíku,“ řekla tiše, ale v očích jí probleskla starost.

Zuzka byla o rok mladší než já. Měla vždycky rozcuchané vlasy, obnošené šaty a oči, které byly větší, než by u dítěte měly být. Vždycky se kolem nás motala, když jsme si hráli před domem, ale nikdy se pořádně nezapojila. Když jsme si s klukama koupili nanuky, stála opodál a jen se dívala. Jednou jsem jí nabídl kousek svého chleba se salámem. Vzala si ho tak rychle, že jsem se až lekl. „Děkuju,“ zašeptala a hned odběhla.

Věděl jsem, že její táta pije. Celý dům to věděl. Někdy v noci křičel na celý panelák, bouchal dveřmi a Zuzka s maminkou byly často zavřené doma celé dny. Její maminka byla tichá žena s kruhy pod očima, která se snažila být neviditelná. Když jsme ji potkali na chodbě, jen kývla hlavou a rychle zmizela za dveřmi.

Jednoho dne jsem přišel domů a našel Zuzku sedět na schodech. Plakala a držela si břicho. „Máš hlad?“ zeptal jsem se opatrně. Přikývla. Vytáhl jsem z aktovky jablko, které mi máma dala na svačinu. Podal jsem jí ho a ona ho snědla během pár vteřin. „Doma nic není,“ zašeptala. „Táta všechno vypil.“

Ten večer jsem to řekl mámě. Seděla u stolu a skládala prádlo. „Mami, Zuzka nemá co jíst.“ Máma se zarazila, položila tričko a podívala se na mě smutnýma očima. „Já vím, Honzíku. Ale co můžeme dělat? Už jsme jim několikrát dali jídlo, ale její táta všechno propije.“

Začal jsem Zuzce nosit svačiny tajně. Někdy to byly rohlíky, jindy kousek buchty nebo ovoce. Vždycky mi děkovala šeptem a rychle zmizela. Jednou mě ale načapal její táta. Byl opilý, smrděl pivem a cigaretami. „Co jí to dáváš? To si myslíš, že jsme žebráci?“ zařval na mě tak hlasitě, že se otevřely dveře u sousedů naproti. Zuzka stála za ním a třásla se strachy.

Doma jsem dostal od táty vynadáno. „Nemůžeš se do toho plést! To jsou jejich věci!“ Ale já nemohl přestat myslet na to, jak Zuzka trpí. Ve škole byla čím dál bledší a hubenější. Učitelka si toho všimla a jednou ji vzala stranou. Pak přišla sociální pracovnice.

Jednoho dne Zuzka zmizela. Její byt byl prázdný, dveře zamčené. Nikdo nevěděl, kam odešla. Říkalo se, že ji s maminkou odvezli do azylového domu někde na druhém konci Brna. Její táta zůstal sám a ještě víc pil.

Dlouho jsem na ni myslel. Když jsem šel kolem jejich bytu, vždycky jsem zpomalil krok a čekal, jestli neuslyším její tichý hlas nebo smích. Ale bylo tam jen ticho.

Roky plynuly a já dospěl. Na Zuzku jsem nezapomněl nikdy – pokaždé když vidím dítě s hladovýma očima nebo slyším hádku za zdí, vybaví se mi její tvář.

Jednou jsem ji zahlédl v tramvaji – byla to ona? Dívka s tmavými vlasy a smutnýma očima? Neodvážil jsem se jí oslovit.

Teď už mám vlastní děti a někdy je pozoruji při večeři – jak samozřejmě sahají po chlebu, jak si stěžují, že nemají rádi zeleninu – a v duchu vidím malou Zuzku, jak hltavě jí staré jablko na schodech.

Dodnes si kladu otázku: Mohli jsme udělat víc? Nebo je někdy pomoc prostě nemožná? Co byste udělali vy na mém místě?