Socha, která rozděluje: Jak jsem přišel o otce i o víru v pravdu

„Tohle není on! Tohle není můj táta!“ vykřikl jsem do davu, který se shromáždil na Staroměstském náměstí. Lidé kolem mě se otočili, někteří překvapeně, jiní s pochopením. Všichni jsme stáli před novou sochou mého otce – legendárního rappera Karla Novotného, kterého celý národ znal pod přezdívkou Karlos. Měl jsem pocit, že se mi srdce rozpadá na tisíc kousků.

„Hele, mladej, chápu tě, ale aspoň něco pro něj udělali,“ ozval se starší pán vedle mě. „Aspoň na něj nezapomněli.“

„Ale tohle není on!“ zopakoval jsem zoufale. Socha byla vysoká, lesklá a moderní – ale v očích neměla ani špetku té jiskry, kterou měl táta. Jeho úsměv byl vždycky trochu křivý, oči měl hluboké a smutné. Tady stál cizinec z kovu, který se na nás díval s prázdným pohledem.

Moje máma stála opodál a tiskla si kapesník k ústům. Věděl jsem, že pláče. „Proč to udělali takhle?“ šeptala. „Proč se nás nikdo nezeptal?“

Vzpomněl jsem si na poslední rozhovor s tátou. Seděli jsme spolu v jeho studiu na Žižkově. „Nikdy nedovol, aby tě někdo zredukoval na sochu nebo plakát,“ říkal mi tehdy. „Jsem víc než jen tvář na zdi.“

A teď tu stál – nebo spíš nestál – v podobě, která mu byla cizí. Fanoušci na sociálních sítích zuřili. „Tohle je urážka! Karlos by se obracel v hrobě!“ psali pod fotkami sochy. Někteří dokonce začali organizovat protesty a petice za odstranění.

Doma jsme měli dusno. Máma byla zničená. „Měli jsme být u toho,“ opakovala pořád dokola. „Měli jsme říct, jaký byl.“ Můj starší bratr Tomáš byl naopak vzteklý: „Jenom si na něm chtějí udělat jméno! Nikdo z těch umělců ho neznal!“

Já jsem byl někde mezi. Chtěl jsem být hrdý – vždyť táta byl legenda! Ale místo toho jsem cítil jen prázdnotu a vztek.

Jednou večer jsem se rozhodl napsat otevřený dopis radnici i médiím:

„Jmenuji se David Novotný a byl jsem synem Karla Novotného alias Karlosa. Prosím vás, přestaňte dělat z mého otce symbol bez obsahu. On nebyl jen rapper – byl to člověk, který miloval svoji rodinu, bojoval za pravdu a nebál se říkat věci nahlas. Tahle socha ho nevystihuje. Prosím vás, pojďme společně najít způsob, jak jeho památku uctít důstojně.“

Dopis měl obrovský ohlas. Ozvali se mi novináři, fanoušci i umělci. Někteří mě podporovali, jiní mě obviňovali z nevděčnosti: „Buď rád, že vůbec něco udělali!“ psal mi jeden anonym.

Jednoho dne mě pozvala radní pro kulturu paní Dvořáková na schůzku. Seděli jsme v její kanceláři s výhledem na Prahu.

„Davide,“ začala opatrně, „chápu vaše rozhořčení. Ale musíte pochopit i nás – chtěli jsme něco moderního, co osloví mladé.“

„Ale proč jste se nezeptali rodiny?“ zeptal jsem se tiše.

„Mysleli jsme… že to zvládneme sami.“

V tu chvíli jsem pochopil, jak snadno může být památka člověka ukradena těmi, kdo ho nikdy nepoznali.

Začal jsem chodit k soše každý den. Pozoroval jsem lidi – někteří se fotili a smáli, jiní jen prošli kolem bez povšimnutí. Jednou tam přišla parta kluků s reprákem a pustili tátovu nejznámější skladbu „Pravda bolí“. Najednou jako by ta socha ožila – aspoň na chvíli.

Jednoho večera jsem tam potkal starého známého – Honzu z tátovy kapely.

„Víš, Davide,“ řekl mi tiše, „možná je to celé špatně… Ale lidi si ho budou pamatovat tak jako tak. Socha není všechno.“

Přikývl jsem, ale v srdci mě to pořád bolelo.

Doma jsme se s mámou a Tomášem rozhodli uspořádat vlastní vzpomínkový večer v našem malém bytě na Vinohradech. Pozvali jsme tátovy přátele i fanoušky. Každý mohl říct svůj příběh o Karlosovi – o tom, jak jim pomohl, jak je inspiroval.

Bylo to dojemné a opravdové. Lidé plakali i smáli se zároveň. A já pochopil jednu věc: skutečná památka není v bronzu nebo kameni. Je v lidech a jejich vzpomínkách.

Když jsem pak šel znovu kolem sochy na náměstí, už jsem necítil tolik vzteku. Ale pořád mě trápila otázka: Proč je pro některé lidi důležitější vlastní ego než pravda? A jak dlouho ještě budeme dovolovat, aby nám někdo kradl naše příběhy?

Co myslíte vy? Máme právo bránit památku svých blízkých před tím, kdo je nikdy neznal? Nebo je to boj předem prohraný?