„Myslela jsem, že už nikdy nebudu milovat. Pak přišel někdo, kdo mi ukázal, že život nekončí po šedesátce.“

„Mami, prosím tě, vždyť je to trapné! Co si o tobě lidi pomyslí?“ křičela na mě dcera Markéta, když jsem jí poprvé řekla, že jsem byla na kávě s panem Novotným. Stála uprostřed kuchyně, ruce v bok, oči plné výčitek. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi srdce rozpadne na tisíc kousků. Vždyť jsem celý život dělala všechno správně. Byla jsem vzorná manželka, matka, sousedka. A teď? Teď jsem pro vlastní dítě ostudou.

Ale začnu od začátku. Jmenuji se Marie Nováková a je mi šedesát tři let. Vždycky jsem byla ta „rozumná“. Všechno muselo být na čas, uklizené, bezpečné. Když jsem byla mladá, zamilovala jsem se do Karla – byl to první a poslední muž mého života. Byli jsme spolu čtyřicet let. Společné rána, smích při nedělní snídani, tiché večery s knížkou – to mi stačilo ke štěstí.

Karel byl můj svět. Když před pěti lety zemřel na infarkt, měla jsem pocit, že se mi zhroutil celý vesmír. Dny se slévaly v jeden šedivý pruh. Děti – Markéta a Petr – mě občas navštívily, ale měly své životy. Vnoučata rostla a já se stala jen babičkou na hlídání a vaření svíčkové.

Jednoho dne jsem šla do místního obchodu pro rohlíky a tam stál on – pan Novotný. Vdovec, o pár let starší než já, bývalý učitel matematiky. „Marie, dlouho jsme se neviděli,“ usmál se na mě a já poprvé po letech pocítila něco jako motýlky v břiše. Pozval mě na kávu do cukrárny U Slunce.

Seděli jsme tam dvě hodiny a povídali si o všem možném – o dětech, o starých časech, o tom, jak je těžké být sám. Smála jsem se tak, až mi tekly slzy. Když jsme se loučili, lehce mě pohladil po ruce a já cítila, jak se ve mně něco probouzí.

Doma jsem si připadala jako puberťačka. Celou noc jsem nemohla spát a v hlavě mi běžely všechny možné scénáře. Co když mě jen lituje? Co když si o mně lidi začnou povídat? Co na to řeknou děti?

Další týdny jsme se vídali častěji. Chodili jsme spolu na procházky kolem rybníka, do kina v okresním městě nebo jen seděli na lavičce před domem a povídali si. Bylo to krásné a zároveň děsivé. Poprvé po letech jsem měla pocit, že žiju.

Jenže vesnice je malá a jazykům neporučíš. Jednoho dne za mnou přišla sousedka paní Hrdličková: „Tak co, Marie, už zase randíš? To by Karel koukal!“ Smála se, ale v očích jí bylo něco jedovatého. Připadala jsem si provinile, jako bych Karla podváděla i po smrti.

A pak přišla ta scéna s Markétou v kuchyni. „Mami, vždyť jsi vdova! To se přece nedělá! Co tomu řekne babička? Co děti ve škole?“ Její slova mě bolela víc než cokoliv jiného. Petr byl tišší, jen se na mě díval smutnýma očima a řekl: „Jestli jsi šťastná…“ Ale bylo vidět, že to říká jen napůl.

Začala jsem pochybovat. Mám právo být znovu šťastná? Nebo bych měla zůstat sama a vzpomínat na Karla? Každý večer jsem seděla u jeho fotografie a ptala se ho v duchu: „Nezlobíš se?“

Jednou večer mi pan Novotný přinesl růži. „Marie,“ řekl tiše, „život je krátký. Nechci být už sám. A ty bys taky neměla.“ Dívala jsem se mu do očí a viděla v nich stejný smutek i naději jako v sobě.

Rozhodla jsem se jít za svým štěstím. Začali jsme spolu trávit víc času – jezdili jsme na výlety do Českého ráje, chodili na koncerty dechovky do kulturního domu, pekli spolu koláče podle starých receptů mojí maminky.

Děti to nesly těžce. Markéta se mnou měsíc nemluvila. Petr mě jednou navštívil sám a řekl: „Mami, já tě chápu… Ale bojím se o tebe. Co když ti zase někdo ublíží?“ Objala jsem ho a poprvé po letech plakala před někým jiným než před Karlem.

Postupně si děti zvykly. Vnoučata si pana Novotného oblíbila – učil je hrát šachy a vyprávěl jim vtipy ze školy. Sousedé si taky zvykli a paní Hrdličková mi jednou pošeptala: „Marie, závidím ti tu odvahu.“

Dnes už vím, že nikdy není pozdě začít znovu žít a milovat. Karel bude vždycky součástí mého srdce, ale mám právo být šťastná i teď.

Někdy večer sedím u okna s hrnkem čaje a přemýšlím: Kolik lidí kolem nás žije jen ze zvyku a bojí se udělat krok ke štěstí? Proč máme strach žít naplno i ve stáří? Co byste udělali vy na mém místě?