Neviditelné trhliny: Příběh o očekáváních, která ničí lásku

„Tak už mi to konečně řekni, Kristýno! Co vlastně chceš?“ Martinův hlas se třese, v očích má slzy, které jsem u něj nikdy neviděla. Stojí u dveří našeho bytu v Brně, v ruce drží klíče a já mám pocit, že se mi hroutí svět.

„Já… já nevím,“ šeptám. Ale vím to moc dobře. Jen to neumím říct nahlas. Chci, aby byl jiný. Aby byl víc jako táta – silný, rozhodný, vždycky s řešením. Chci, aby mě překvapoval, aby mě obdivoval, aby mě miloval tak, jak si představuju lásku z filmů. Ale Martin je tichý, uzavřený do sebe, někdy až příliš obyčejný. A já se za to nenávidím.

Všechno začalo tak krásně. Potkali jsme se na fakultě sociálních studií, oba jsme byli plní ideálů a plánů. On mě fascinoval svou klidnou povahou, tím, jak dokázal naslouchat. Já byla ta energická, co všechno řeší hned a nahlas. Líbilo se mi, že mě dokáže uklidnit. Jenže po čase jsem začala cítit prázdno. Jako by mezi námi něco chybělo.

„Proč nikdy nic neplánuješ? Proč mě nikdy nikam nevezmeš?“ vyčítala jsem mu jednou večer u večeře. Mlčel a jen pokrčil rameny. „Já nevím… Myslel jsem, že ti stačí být spolu.“

Jenže mně to nestačilo. Chtěla jsem víc – víc pozornosti, víc vzrušení, víc důkazů lásky. Začala jsem ho srovnávat s ostatními páry kolem nás. Kamarádka Jana mi vyprávěla o romantických víkendech na horách s Petrem, o překvapeních a dárcích. Já jsem dostala k narozeninám knížku a večeři doma.

Začala jsem být protivná. Každá maličkost mě rozčilovala – že nechává ponožky na zemi, že zapomíná koupit mléko, že se mnou nechce jít na koncert. On se uzavíral do sebe ještě víc. „Kristýno, já nejsem tvůj táta,“ řekl mi jednou tiše. „Jsem prostě já.“

Moje máma mi vždycky říkala: „Hlavně si najdi někoho spolehlivého.“ A Martin spolehlivý byl – nikdy mě nepodvedl, nikdy nekřičel, vždycky při mně stál. Jenže já chtěla víc. Chtěla jsem pohádku.

Jednoho dne jsem přišla domů a našla ho sedět na gauči s hlavou v dlaních. „Kristýno, já už nevím, co mám dělat,“ řekl zlomeně. „Mám pocit, že ti nikdy nebudu dost dobrej.“

V tu chvíli mi došlo, jak moc ho moje očekávání ničí. Ale místo abych mu to řekla a objala ho, jen jsem mlčela a dívala se z okna na šedé brněnské nebe.

Začali jsme se hádat častěji. Každá hádka končila tichem a vzdáleností mezi námi. Moje kamarádky mi radily: „Musíš mu to říct narovinu!“ Ale já se bála – bála jsem se přiznat, že nejsem šťastná.

Jednou jsme jeli k mým rodičům do Vyškova na nedělní oběd. Máma si Martina vzala stranou: „Martine, Kristýna je náročná holka,“ řekla mu polohlasem v kuchyni. Slyšela jsem to za dveřmi a najednou mě zaplavila vlna studu i vzteku zároveň.

Cestou domů bylo ticho. „Víš,“ začal Martin opatrně, „já tě mám rád takovou, jaká jsi. Ale mám pocit, že ty mě chceš pořád měnit.“

„A co když chci jenom… víc?“ vyhrkla jsem zoufale.

„A co když já ti to víc neumím dát?“ odpověděl tiše.

Od té chvíle jsem začala přemýšlet – je chyba ve mně? Nebo v něm? Proč nám nestačí obyčejné štěstí? Proč pořád toužím po něčem nedosažitelném?

Začala jsem chodit na terapii. Psycholožka mi řekla: „Kristýno, vaše očekávání jsou vaše – nemůžete je chtít po druhém.“ Ale jak se zbavit snu o dokonalé lásce?

Martin se snažil – začal plánovat malé výlety, občas mi přinesl květinu z trhu na Zelňáku. Ale já už byla někde jinde – v hlavě jsem si představovala jiný život s někým jiným.

Jednoho večera přišel domů dřív z práce a našel mě brečet v kuchyni. „Co se děje?“ zeptal se starostlivě.

„Já už nemůžu,“ vzlykla jsem. „Mám pocit, že tě dusím svými představami.“

Sedl si ke mně a chytil mě za ruku. „Možná je čas si dát pauzu,“ navrhl tiše.

A tak jsme si ji dali. Martin si sbalil pár věcí a odešel k rodičům do Líšně. Byt byl najednou prázdný a tichý – a já poprvé pochopila, co znamená samota.

Začala jsem přemýšlet o všem, co jsme spolu prožili – o těch malých radostech i hádkách kvůli hloupostem. Uvědomila jsem si, že jsem celou dobu bojovala s vlastním stínem – s představou dokonalosti, která neexistuje.

Po pár týdnech jsme se sešli na kávě v kavárně na Jakubském náměstí. Seděli jsme naproti sobě jako dva cizinci.

„Promiň,“ řekla jsem tiše. „Chtěla jsem po tobě něco, co jsi nikdy nemohl být.“

Martin se usmál smutně: „A já zase chtěl být pro tebe vším.“

Rozešli jsme se v dobrém – bez výčitek, bez křiku. Jen s tichým smutkem v očích.

Dneska stojím u okna našeho bývalého bytu a přemýšlím: Proč máme tak často pocit, že musíme mít víc? Proč neumíme být vděční za to obyčejné štěstí? Možná právě v tom je ta největší výzva lásky… Co myslíte vy?