Moje děti a vnoučata jsou nevděčné: Nikdy jsem si nemyslela, že stáří strávím sama

„Mami, já fakt nemám čas. Zítra mám poradu, děti mají kroužky, a Honza je zase na služebce. Zavolám ti o víkendu, ano?“ slyším v telefonu hlas své dcery Lucie. Snažím se nebrečet, když jí odpovídám: „Dobře, Lucko. Tak se ozvi.“ Položím telefon a v bytě je najednou takové ticho, že slyším tikání hodin na stěně.

Jmenuji se Anežka Novotná, je mi sedmdesát osm let a bydlím sama v paneláku na Jižním Městě. Nikdy jsem si nemyslela, že stáří bude takhle vypadat. Vždycky jsem byla ta, která všechno držela pohromadě – vařila jsem, prala, pomáhala s úkoly, běhala po doktorech, když byly děti nemocné. Můj muž František byl hodný člověk, ale většinu života strávil v práci nebo v hospodě. Já byla ta jistota doma.

Když František před pěti lety zemřel, myslela jsem si, že teď konečně budu mít víc času na děti a hlavně na vnoučata. Ale všechno je jinak. Lucie bydlí jen dvě stanice metrem ode mě, syn Petr dokonce jen tři zastávky tramvají. Ale vidíme se sotva jednou za měsíc – a to ještě většinou proto, že potřebují pohlídat děti nebo něco zařídit.

Pamatuju si, jak jsem před třemi lety slavila narozeniny. Upekla jsem svůj nejlepší jablečný závin, připravila řízky a salát, koupila víno i šampaňské. Čekala jsem je všechny – Lucii s rodinou, Petra s jeho ženou a dvěma kluky. Nakonec dorazila jen Lucie s dětmi na půl hodiny. Petr mi poslal SMS: „Mami, omlouvám se, máme toho moc.“ Seděla jsem pak u stolu sama, dívala se na svíčky na dortu a poprvé mě napadlo: „Jsem jim vůbec ještě k něčemu?“

Od té doby se to jen zhoršuje. Vnoučata rostou, mají svoje zájmy, kamarády, telefony. Když jim zavolám, odpovídají jednoslovně nebo vůbec nezvednou mobil. Když už přijdou na návštěvu, sedí u stolu s mobilem v ruce a sotva mě pozdraví. „Babi, máš Wi-Fi?“ ptá se nejmladší Tomášek hned ve dveřích. Snažím se jim nabídnout koláč nebo kakao, ale většinou jen mávnou rukou: „Ne, děkuju.“

Někdy si říkám, jestli jsem někde neudělala chybu. Možná jsem je moc rozmazlila? Nebo jsem byla příliš přísná? Vzpomínám na chvíle, kdy jsme spolu chodili do Stromovky krmit kachny nebo na Petřín na jahody. Tehdy jsme byli šťastní – nebo jsem si to aspoň myslela.

Jednou jsem sebrala odvahu a zeptala se Lucie přímo: „Lucko, proč už za mnou skoro nechodíte? Udělala jsem něco špatně?“ Podívala se na mě unaveně: „Mami, to není o tobě. Prostě máme moc práce a starostí. Dnešní doba je jiná.“

Ale já vím své. Vím, že kdyby chtěli, čas by si našli. Když potřebují pohlídat děti nebo půjčit peníze, najednou mají čas i chuť přijít.

Minulý týden jsem byla u doktora na kontrole srdce. Cestou zpátky jsem upadla před domem a nemohla vstát. Nikdo mi nepomohl – kolem prošlo několik lidí a jen jedna paní se zastavila: „Paní, jste v pořádku?“ Pomohla mi vstát a odvedla mě domů. Dětem jsem to neřekla – nechtěla jsem je obtěžovat.

Večer jsem seděla u okna a dívala se na světla města. Přemýšlela jsem o tom všem – o svých dětech, o tom, jak rychle život utekl. V televizi běžel nějaký pořad o rodinných vztazích a moderátor říkal: „Rodina je základ všeho.“ Proč mám pocit, že pro mou rodinu už základ nejsem?

Někdy mám chuť sbalit si kufr a odjet někam daleko – třeba do lázní nebo na chalupu do Krkonoš. Ale pak si řeknu: „A co kdyby přece jen někdo přišel? Co kdyby mě potřebovali?“ A tak čekám dál.

Dnes ráno mi volala sousedka paní Dvořáková: „Anežko, nechcete jít na kafe? Udělala jsem bábovku.“ Chvíli jsem váhala – vždycky jsem měla pocit, že musím být doma pro případ, že někdo zavolá nebo přijde. Ale dnes jsem šla. Povídaly jsme si celé dopoledne o dětech, o životě i o tom, jak je těžké být starý v dnešní době.

Když jsem se vracela domů, potkala jsem ve výtahu mladou maminku s kočárkem. Usmála se na mě: „Dobrý den.“ A já si uvědomila, jak málo stačí k tomu necítit se úplně zbytečná.

Možná bych měla začít žít víc pro sebe. Možná bych měla přestat čekat na něco, co už nikdy nepřijde.

Ale stejně si každý večer před spaním kladu otázku: Kde jsme jako rodina udělali chybu? Je to opravdu dnešní dobou – nebo jsme si k sobě prostě přestali hledat cestu?

Co myslíte vy? Má cenu ještě doufat? Nebo je lepší začít žít nový život – i když už je člověk starý?