„Děti mi volají každý den, ale vím, že nejde o lásku. Bojí se jen o dědictví.“ Příběh Agáty, která zůstala sama a čeká na upřímnost svých dětí

„Mami, jak se dneska cítíš?“ ozvalo se z telefonu už potřetí tenhle týden. Hlas mé nejstarší dcery Lenky zněl unaveně, skoro jako by četla naučenou frázi. Sedím u kuchyňského stolu, ruce složené v klíně, a dívám se na šedé nebe za oknem našeho bytu na Žižkově. Dnes mám narozeniny. Je mi sedmdesát tři let. A místo dortu a smíchu slyším jen vzdálené zvonění telefonu a cítím chlad v srdci.

„Děkuju, Leni. Jsem v pořádku,“ odpovídám tiše. Slyším, jak v pozadí štěká pes a někdo spěšně zavírá dveře. „Musím běžet, mami. Ozvu se zase zítra,“ řekne rychle a zavěsí.

Zůstávám sedět v tichu. Vzpomínám na doby, kdy byl byt plný dětského smíchu, kdy jsme s manželem Petrem plánovali společnou budoucnost. Ale Petr odešel, když bylo nejmladšímu synovi Tomášovi teprve pět. Zůstala jsem sama se třemi dětmi a nekonečným strachem, jak je uživím. Dřela jsem ve školní jídelně, abych měla na nájem a jídlo. Nikdy jsem si nestěžovala.

Dnes mám pocit, že jsem pro ně byla spíš služka než matka. Když byly malé, běhaly ke mně s každým bolístkem. Teď? Teď mi volají každý den – přesně v 18:00. Jako by si nastavily budík. Vždy stejná otázka: „Jak se máš?“ Nikdy: „Mami, co tě trápí?“ nebo „Můžu ti s něčím pomoct?“

Včera jsem slyšela sousedku paní Novotnou, jak si povídá s dcerou na chodbě. Smály se spolu a plánovaly společný víkend na chalupě. Záviděla jsem jim tu samozřejmou blízkost. Moje děti mají vždycky plno práce: „Promiň, mami, máme s Markem zápas.“ „Mami, dneska nestíhám, máme poradu.“ „Mami, děti jsou nemocné.“

Jenže když jsem před měsícem upadla v koupelně a musela do nemocnice, byli tu všichni tři během hodiny. Přinesli květiny a ovoce – a hlavně chtěli vědět, kde mám uložené papíry od bytu. „Mami, měla bys už sepsat závěť,“ řekla mi dcera Jana tiše, když ostatní odešli na chodbu.

„Proč?“ zeptala jsem se jí tehdy přímo. „Aby bylo jasno,“ odpověděla bez mrknutí oka.

Od té doby mi volají každý den. Ale není to starostlivost – je to kontrola. Chtějí vědět, jestli ještě žiju. Jestli ještě mají šanci na dědictví.

Někdy si říkám, kde jsem udělala chybu. Vždyť jsem jim dala všechno – svůj čas, sílu i sny. Nikdy jsem si nekoupila nové šaty, abych mohla zaplatit jejich školní výlety. Když Lenka chtěla na gympl do centra Prahy, vstávala jsem ve čtyři ráno, abych jí připravila svačinu a odvedla ji na tramvaj.

A teď? Teď sedím sama v kuchyni a čekám na další telefonát.

Zazvoní zvonek u dveří. Srdce mi poskočí – snad někdo přišel osobně! Otevřu dveře a tam stojí pošťák s doporučeným dopisem od banky. Zklamaně podepíšu převzetí a vracím se ke stolu.

Vzpomínám na jednu hádku s Tomášem před dvěma lety. Chtěl půjčit peníze na auto. Řekla jsem mu tehdy: „Tomáši, nemůžu ti dát všechno.“ Rozkřičel se na mě: „Ty máš byt v Praze! Co já mám? Nic! Celý život jsi myslela jen na sebe!“ Ta slova mě bodla do srdce jako nůž.

Od té doby mezi námi visí ticho.

Někdy přemýšlím, že bych byt odkázala charitě nebo domovu pro seniory. Ale pak si vzpomenu na dětské ruce svých dětí, jak mě objímaly před spaním… A nedokážu to udělat.

Včera večer jsem zahlédla Lenu s rodinou v parku pod okny. Smála se s dětmi a manželem Markem. Ani se nezastavili pozdravit.

Dnes večer mi volal Tomáš: „Mami, nezapomeň si vzít prášky na tlak.“ Jeho hlas byl chladný jako ledová sprcha.

„Neboj se o mě tolik,“ odpověděla jsem mu tiše.

„Musíme tě hlídat,“ řekl stroze.

A já si uvědomila: nehlídají mě kvůli mně. Hlídají mě kvůli tomu bytu.

Sedím u okna a dívám se do tmy. V hlavě mi běží otázky: Proč je láska podmíněná majetkem? Proč děti zapomínají na to dobré a pamatují si jen křivdy?

Možná bych měla být tvrdší a myslet konečně taky na sebe… Ale umím to ještě vůbec?

Co byste udělali vy? Má smysl bojovat o lásku svých dětí – nebo je lepší najít klid jinde?