„Chci se rozvést.” – Vteřina, která změnila celý můj život

„Chci se rozvést.” Ta slova mi rezonují v hlavě už několik týdnů. Seděla jsem u kuchyňského stolu, ruce se mi třásly a v puse jsem měla sucho. Petr stál naproti mně, opřený o linku, a díval se do země. „Promiň, Jano, ale už to dál nejde. Už tě nemiluju.”

V tu chvíli se mi zhroutil svět. Šestnáct let společného života, dům na kraji Plzně, naše dcera Anička, společné dovolené na Šumavě, večery u televize s vínem… Všechno to najednou ztratilo smysl. „A co Anička?” vyhrkla jsem. Petr jen pokrčil rameny: „To nějak zvládneme. Děti jsou přizpůsobivé.”

Vzpomněla jsem si na slova své maminky: „Nikdy nedovol, aby tě někdo zlomil. I když budeš mít pocit, že už nemůžeš, vždycky je v tobě víc síly, než si myslíš.” Ale teď jsem měla pocit, že ve mně není vůbec nic.

První noc po tom rozhovoru jsem nespala. Anička spala ve svém pokoji a já seděla v obýváku s hrnkem studeného čaje. Přemýšlela jsem, kde se stala chyba. Byla jsem špatná manželka? Měla jsem být víc trpělivá? Měla jsem si víc všímat jeho nálad? Nebo je to všechno jen jeho krize středního věku?

Druhý den ráno jsem musela předstírat, že je všechno v pořádku. Anička přišla do kuchyně s rozcuchanými vlasy a chtěla palačinky. Petr už byl pryč – prý šel dřív do práce. „Mami, proč jsi tak smutná?” zeptala se mě Anička a já měla co dělat, abych se nerozbrečela.

Týdny plynuly a Petr byl čím dál víc odtažitý. Přestal se mnou večeřet, trávil večery u počítače nebo odcházel „za kamarády”. Jednou jsem ho viděla, jak si píše s nějakou ženou na Messengeru. Když jsem se ho zeptala, kdo to je, jen odsekl: „To není tvoje věc.”

Začala jsem pochybovat sama o sobě. V práci jsem dělala chyby, kolegyně Lenka si mě vzala stranou: „Jani, co se děje? Jsi bledá jako stěna.” Rozbrečela jsem se jí na rameni a poprvé řekla nahlas: „Petr chce rozvod.”

Lenka mě objala a řekla: „Neboj se toho. Já si tím prošla před třemi lety. Je to peklo, ale přežiješ to. Kvůli Aničce musíš být silná.”

Začala jsem hledat právníka. Bylo to ponižující – sedět v kanceláři cizího muže a vyprávět mu o svém neštěstí. Právník Novotný byl ale laskavý: „Paní Jano, nejste první ani poslední. Důležité je myslet na dceru a na sebe.”

Jednoho večera přišel Petr domů pozdě a opilý. „Víš co?” křičel na mě v předsíni, „Ty jsi nikdy nebyla dost dobrá! Pořád jenom řešíš blbosti! Já chci žít!” Anička stála za rohem a slyšela všechno. Ráno mi řekla: „Mami, proč na tebe táta křičí? Udělala jsi něco špatného?”

To byl zlomový okamžik. Uvědomila jsem si, že už nemůžu čekat, až se něco změní samo od sebe. Musím jednat kvůli Aničce.

Začali jsme s Petrem řešit stěhování. On si našel byt v centru Plzně a já zůstala s Aničkou v domě. Najednou bylo všechno na mně – platit účty, opravovat kapající kohoutek, starat se o zahradu… Byla jsem vyčerpaná.

Jednou večer přišla Anička do ložnice a lehla si ke mně do postele: „Mami, já nechci, aby táta odešel.” Objala jsem ji a brečely jsme spolu.

Moje maminka přijela z Moravy a pomáhala mi s domácností. „Janičko,” říkala mi večer u čaje, „život není fér. Ale ty jsi silná holka. A Anička tě potřebuje.”

Začala jsem chodit k psycholožce paní Dvořákové. Poprvé v životě jsem mluvila o svých pocitech nahlas. O strachu z budoucnosti, o vzteku na Petra i na sebe samu. Paní Dvořáková mi řekla: „Musíte si odpustit. To je první krok.”

Pomalu jsem začala nacházet sama sebe. S Aničkou jsme začaly jezdit na výlety – do zoo v Plzni, na hrad Radyni, na kola kolem Berounky. Smály jsme se spolu a já cítila, že žiju.

Petr si našel novou přítelkyni – Lucii. Bylo to jako rána do srdce, když mi to Anička řekla: „Táta má novou paní. Je milá.” Snažila jsem se neukázat bolest.

Jednou večer mi Petr volal: „Jano, promiň za všechno. Nechtěl jsem ti ublížit.” Mlčela jsem dlouho do telefonu a pak řekla: „Už je pozdě.”

Dnes je to rok od chvíle, kdy mi Petr oznámil rozvod. Nejsem šťastná každý den, ale už vím, že přežiju. Mám práci, mám dceru a mám sebe.

Někdy si říkám – proč se to muselo stát právě mně? Ale možná právě proto teď dokážu být silnější pro Aničku i pro sebe.

Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte si, že je lepší bojovat za vztah nebo odejít hned?