„U snídaně mi tchyně vyčetla, že už k nám nikdy nepřijde. Pomoc od ní nečekáme, ale přesto nás to zasáhlo.“

„Tohle je poslední kapka, Lucie! Už k vám nikdy nepřijdu na návštěvu!“ zasyčela moje tchyně Alena a prudce odsunula talíř s nedojedenou houskou. Její hlas se nesl celým naším novým bytem, který ještě voněl čerstvou barvou a novotou. Seděla jsem naproti ní, ruce sevřené v klíně, a snažila se nebrečet. Můj muž Petr stál opodál, tvářil se provinile a nervózně si pohrával s hrnkem kávy.

„Mami, prosím tě…“ začal Petr, ale Alena ho přerušila mávnutím ruky. „Ne! Už toho mám dost. Vždyť to tady vypadá jak v nějakém katalogu, ale kde je útulnost? Kde jsou záclony? A proč jste mě nepožádali o pomoc s výběrem nábytku? Vždyť já tomu rozumím!“

V tu chvíli jsem měla chuť zakřičet, že právě proto jsme ji o pomoc neprosili. Chtěli jsme si to zařídit po svém. Po letech bydlení v podnájmu, kde nám majitelka diktovala i barvu utěrek, jsme konečně měli vlastní byt. Byla to naše malá výhra – a přesto jsem teď seděla u stolu a cítila se jako největší zrádce.

„Aleno, my jsme chtěli…“ začala jsem opatrně, ale ona mě nenechala domluvit. „Vy jste chtěli být samostatní! To já chápu. Ale když pak budete potřebovat pomoct s dětmi nebo s opravou pračky, tak za mnou nechoďte!“

Petr se nadechl, ale pak jen sklopil oči. Věděla jsem, že ho to mrzí. Jeho máma byla vždycky dominantní žena, která měla potřebu všechno řídit. Po smrti tchána se upnula na Petra a jeho sestru Hanu. Hana žila v Brně a domů jezdila jen na svátky – všechno zůstávalo na Petrovi.

Když jsme oznámili, že jsme si koupili byt v Praze na Proseku, Alena byla nejdřív nadšená. „To je skvělé! Budete blízko mě, můžu vám pomáhat s dětmi!“ Jenže jakmile zjistila, že jsme všechno zařídili bez jejího dohledu, změnila tón.

První návštěva skončila fiaskem. „To jste si mohli koupit radši něco menšího a ušetřit! A proč jste dali tolik peněz za tu sedačku? To je zbytečné! A ta kuchyňská linka… no, aspoň že je bílá.“

Snažila jsem se být trpělivá. Vždyť je to Petrův jediný rodič. Ale když začala kritizovat i to, jak máme pověšené obrazy a že nemáme dost květináčů na okně, praskly mi nervy.

„Aleno, my jsme spokojení. Je to náš domov,“ řekla jsem tiše.

„No tak si tu žijte po svém! Ale až budete potřebovat pohlídat děti nebo pomoct s úklidem, tak já už nemám zájem!“

Odešla s bouchnutím dveří. Petr za ní chtěl běžet, ale zastavila jsem ho pohledem.

Zůstali jsme sedět v tichu. Slyšela jsem tikání hodin a někde v dálce štěkal pes. Najednou jsem pocítila zvláštní směs smutku a úlevy. Bylo mi líto Petra – věděla jsem, jak moc mu na mámě záleží. Ale zároveň jsem cítila zadostiučinění: zvládli jsme to sami.

Další dny byly napjaté. Alena nám nevolala, nepsala. Petr byl zamlklý a často jen mlčky seděl u televize. Já se snažila zabydlet – rozbalovala jsem krabice, věšela záclony (po svém!), objednávala internet a kabelovku. Každý večer jsem si říkala: „Tohle je náš domov.“

Jednou večer Petr promluvil: „Myslíš, že jsme to přehnali?“

„Ne,“ odpověděla jsem pevně. „Potřebujeme vlastní prostor. Tvoje máma si zvykne.“

Ale zvykla si? Po měsíci ticha přišla SMS: „Jsem nemocná. Potřebuju nakoupit.“ Petr okamžitě vyrazil do jejího bytu na Chodově. Já zůstala doma s dětmi a přemýšlela: Je tohle začátek nového vztahu? Nebo jen další kolo výčitek?

Když se Petr vrátil, byl smutný. „Říkala, že jí chybíme… ale že jí vadí, jak jsme ji odstavili.“

Sedla jsem si k němu a objala ho. „Musíme najít rovnováhu. Nemůžeme žít podle jejích představ.“

Následující týdny byly jako na houpačce. Alena občas zavolala – většinou proto, aby nám připomněla nějakou naši chybu („Zapomněli jste zalít kytky na balkoně!“), ale někdy jen tak: „Jak se máte?“

Jednou přišla nečekaně na návštěvu. Přinesla bábovku a tvářila se smířlivěji než obvykle.

„Můžu se podívat na dětský pokoj?“ zeptala se tiše.

„Samozřejmě,“ odpověděla jsem a pustila ji dál.

Procházela bytem mlčky, občas něco pohladila rukou – poličku s knížkami, dětskou postýlku… Nakonec se zastavila u okna a zadívala se ven.

„Máte to tu hezké,“ řekla nakonec.

Bylo to poprvé, co uznala naši snahu.

Od té doby už nebyla tak kritická. Občas ještě rýpla („Já bych tu sedačku dala jinam…“), ale už to nebylo tak zlé.

Naučila jsem se brát její poznámky s nadhledem – a Petr taky.

Dneska vím, že rodinné vztahy nejsou nikdy jednoduché. Ale stojí za to bojovat za svůj vlastní prostor – i když to bolí.

Někdy si říkám: Proč je tak těžké najít rovnováhu mezi láskou k rodině a touhou po samostatnosti? Máte to doma podobně? Jak jste to zvládli vy?