Pozval jsem svou „chudou“ bývalou manželku na svatbu, abych ji ponížil – ale limuzína, rival a jedno tajemství mi zničily život během jediné noci

„Tohle je tvůj velký den, Tomáši. Tak se usmívej a užívej si to,“ šeptala mi maminka, zatímco mi upravovala kravatu. Ale já měl v hlavě jen jedinou věc: za chvíli přijde Jana. Moje bývalá žena. Pozval jsem ji schválně – chtěl jsem jí ukázat, že bez ní jsem dokázal víc, než kdy s ní. Chtěl jsem, aby viděla, jak krásná je moje nová nevěsta Lucie, jak úspěšný je můj život, jak mě všichni obdivují. Chtěl jsem ji ponížit za všechny ty roky, kdy mě přehlížela, kdy mi říkala, že nikdy nic nedokážu.

Hosté už se scházeli v zahradě naší nové vily v Průhonicích. Všude voněly růže a šampaňské teklo proudem. Lucie se smála s kamarádkami a já se snažil vypadat šťastně. Ale v břiše mi svíralo napětí. Kde je? Přijde vůbec? Nebo se zalekla a zůstane doma ve svém malém bytě na Jižáku?

A pak to přišlo. Z ulice se ozvalo troubení a všichni se otočili. Přijela bílá limuzína – taková, jakou jsem si nikdy nemohl dovolit ani já. Dveře se otevřely a z auta vystoupila Jana. Vypadala nádherně – v tmavě modrých šatech, s vlasy sepnutými do elegantního drdolu. Vedle ní vystoupil Martin Novotný – můj největší rival z gymplu i z práce. Ten, který mi vždycky všechno bral: holky, uznání, povýšení.

„Ahoj Tomáši,“ usmála se Jana klidně, jako by mezi námi nikdy nic nebylo. Martin mi podal ruku a jeho stisk byl pevný a chladný.

„To je překvapení,“ procedil jsem mezi zuby.

„Doufám, že nevadí, že jsem vzala doprovod,“ řekla Jana a její oči se na chvíli zaleskly výsměchem.

Lucie se k nám přitočila a snažila se být milá: „Jano, ráda tě poznávám! Slyšela jsem o tobě samé hezké věci.“

Jana se jen usmála: „To mě těší.“

Celý večer jsem sledoval, jak se Jana s Martinem baví s hosty, jak se smějí a vypadají naprosto uvolněně. Všichni si jich začali všímat víc než nás – novomanželů! Slyšel jsem šuškání: „To je ta Tomášova ex? Vypadá skvěle! A ten Martin… prý teď vede vlastní firmu.“

Začal jsem být nervózní. Lucie si toho všimla: „Co je ti? Vždyť je to jen tvoje bývalá.“

„Nic… jen mě štve, že se tu předvádí,“ zavrčel jsem.

„Možná by ses měl soustředit na nás dva,“ řekla tiše Lucie a odešla za kamarádkami.

Sledoval jsem Janu a Martina dál. Když si mysleli, že je nikdo nevidí, drželi se za ruce. Něco si šeptali a smáli se. Žárlivost ve mně vřela jako sopka.

Později večer jsem Janu zastihl samotnou u baru.

„Tak co říkáš na naši svatbu?“ zeptal jsem se posměšně.

Jana se na mě podívala s klidem: „Je to krásné, Tomáši. Ale štěstí není o penězích ani o tom, co si myslí ostatní.“

„A co ty? Užíváš si nový život s Martinem?“ vyprskl jsem.

Jana se pousmála: „Martin mi pomohl najít samu sebe. Ale tobě bych přála totéž.“

Chtěl jsem jí něco odseknout, ale v tu chvíli přišel Martin.

„Tomáši, můžeme si promluvit?“ zeptal se vážně.

Šli jsme spolu stranou do pracovny. Martin zavřel dveře a chvíli mlčel.

„Vím, že mě nemáš rád,“ začal. „Ale měl bys vědět jednu věc: Jana tě nikdy nepodvedla. Odešla od tebe proto, že jsi ji dusil svými ambicemi a žárlivostí.“

Chtěl jsem protestovat, ale Martin pokračoval: „A ještě něco – Lucie tě podvádí už půl roku s vaším společným kamarádem Petrem.“

Zamrazilo mě. „To není pravda!“ vykřikl jsem.

Martin pokrčil rameny: „Zeptej se jí sám. Myslíš si, že jsi všechno vyhrál… ale možná jsi prohrál to nejdůležitější.“

Vyrazil jsem zpátky na zahradu a hledal Lucii. Našel jsem ji v altánku – objímala se s Petrem. Všechno ve mně prasklo.

„Takže je to pravda!“ zařval jsem.

Lucie zbledla: „Tomáši… promiň… já…“

Petr jen sklopil hlavu.

Hosté se začali otáčet a šeptat si. Všechno, co jsem plánoval – triumf nad Janou, dokonalý obraz úspěchu – bylo pryč během jediné minuty.

Zhroutil jsem se na lavičku a díval se na Janu a Martina, jak odcházejí ruku v ruce k limuzíně. V tu chvíli mi došlo, že všechno moje štěstí bylo jen póza pro ostatní. Že jsem celou dobu utíkal před vlastním strachem ze samoty.

Ráno jsem seděl v prázdném domě mezi zbytky svatební výzdoby a přemýšlel: Proč jsme tak posedlí tím, co si o nás myslí druzí? Proč musíme někoho ponižovat, abychom sami měli pocit hodnoty?

Možná bych měl začít znovu – tentokrát sám za sebe. Co myslíte? Dá se vůbec napravit tolik chyb?