Moje dcera mi vyčetla, že jsme jí dali málo peněz k svatbě – zapomněla, že jsme všechno zaplatili my

„To si děláte srandu, mami? Tohle je všechno?“ Lucie stála uprostřed obýváku, v ruce držela obálku s pěti tisíci korunami. Její oči byly plné výčitek a já měla pocit, že se mi srdce rozpadne na tisíc kousků.

„Lucko, vždyť jsme ti zaplatili celou svatbu,“ snažila jsem se zachovat klid, ale hlas se mi třásl. „Všechno – hostinu v hotelu U Zlatého lva, kapelu, fotografku, dokonce i šaty. Vždyť to stálo skoro dvě stě tisíc!“

Lucie protočila oči. „No a? Jste moji rodiče. Všichni ostatní dostali od rodičů aspoň sto tisíc na začátek. Vy jste mi dali pět! To je ostuda.“

Stála jsem tam jako opařená. Manžel Petr seděl v křesle a mlčel, ruce zaťaté v pěst. Věděla jsem, že je naštvaný, ale nechtěl situaci ještě víc vyhrotit. Já jsem měla slzy na krajíčku.

„Lucko, to přece není fér,“ ozval se Petr tiše. „Všechno jsme dělali pro tebe. Tvůj Honza dal peníze jen na prstýnky a jeho rodiče nepřispěli vůbec. My jsme všechno platili sami.“

Lucie se zamračila. „To je váš problém. Já jsem vaše jediná dcera. Myslela jsem, že mi chcete dát do života něco víc.“

V tu chvíli jsem si uvědomila, jak moc jsme ji rozmazlili. Vždycky jsme jí chtěli dopřát to nejlepší – jazykové kurzy, lyžařské zájezdy, nový notebook na vysokou. Nikdy jsme nepočítali peníze, když šlo o ni.

Ale teď? Teď mi připadala cizí. Jako by přede mnou stála úplně jiná žena.

Vzpomněla jsem si na všechny ty měsíce příprav – jak jsem s Lucií vybírala šaty, jak jsme spolu ochutnávaly dorty a vybíraly květiny. Jak byla šťastná, když jsme našli ten krásný sál s výhledem na řeku. Jak mi děkovala za každý detail.

A teď? Teď mi vyčítá peníze.

„Lucko,“ zkusila jsem to ještě jednou, „víš vůbec, kolik nás to všechno stálo? My jsme si kvůli tomu museli vzít půjčku. A víš proč? Protože tě máme rádi.“

„To je vaše věc,“ odsekla Lucie a zvedla bradu. „Já jsem prostě čekala víc.“

V tu chvíli jsem to nevydržela a rozplakala se.

Petr vstal a přešel k Lucii. „Víš co? Jestli ti těch pět tisíc připadá málo, vrať nám je. My ti nic dávat nemusíme.“

Lucie se zarazila. Chvíli stála a pak obálku položila na stůl.

„Fajn,“ řekla chladně. „Tak si je nechte.“

Odešla do předsíně, popadla kabelku a práskla dveřmi.

Seděli jsme s Petrem v tichu. Slyšela jsem jen jeho těžké dýchání a svoje tiché vzlyky.

„Tohle jsem nečekal,“ řekl po chvíli Petr. „Vždycky byla trochu náročná, ale tohle…“

Vzpomněla jsem si na svoje dětství – jak jsme s bratrem dostali k svatbě pár talířů a hrnců a byli jsme šťastní. Nikdo nám nedával statisíce. Byli jsme vděční za každou pomoc.

Dneska je všechno jinak. Děti mají pocit, že jim rodiče něco dluží.

Dny plynuly a Lucie se neozývala. Ani SMSka, ani telefonát. S Honzou jsme se potkali náhodou v obchodě – byl rozpačitý a omlouval se za Lucii.

„Je teď trochu citlivá,“ řekl tiše. „Měla velká očekávání…“

„A co tvoji rodiče?“ zeptala jsem se.

Sklopil oči. „Máma řekla, že když už jste všechno zaplatili vy, tak oni nemusí nic dávat.“

Zamrazilo mě. Takže všechno bylo na nás.

Začala jsem přemýšlet, kde jsme udělali chybu. Byli jsme moc štědří? Měli jsme ji naučit víc si vážit peněz?

Petr byl naštvaný čím dál víc. „Víš co? Už jí nikdy nic nedám! Ať si žije po svém!“

Ale já ji pořád milovala. Byla to moje dcera.

Po třech týdnech přišla SMSka: „Můžeme si promluvit?“

Sešli jsme se v kavárně Na rohu. Lucie přišla pozdě, ale vypadala unaveně a smutně.

„Mami… já nevím, co říct,“ začala tiše. „Byla jsem asi nespravedlivá.“

Mlčela jsem.

„Jenže všichni kolem říkali, jak dostali od rodičů peníze na byt nebo auto… Já jsem prostě chtěla taky něco cítit…“

„A necítila jsi naši lásku v tom všem úsilí?“ zeptala jsem se.

Lucie sklopila hlavu.

„Promiň…“

Nevím, jestli nám to někdy odpustím – sobě za to, že jsem ji rozmazlila, jí za to, že mě tak zranila.

Ale možná je tohle začátek nové kapitoly.

Někdy přemýšlím: Kde je hranice mezi tím dát dítěti vše a naučit ho vděčnosti? Co byste udělali vy na mém místě?