Moje máma prodala mou budoucnost: Otevřená zpověď z české rodiny

„Ne, Lucie, na tu školu prostě nepůjdeš! Už jsme se rozhodli.“ Hlas mojí mámy zněl tvrději než kdy jindy. Stála uprostřed kuchyně, ruce zkřížené na prsou, oči plné strachu i odhodlání. Táta mlčel, seděl u stolu a díval se do hrnku s kávou, jako by tam hledal odpovědi, které nikdy nepřijdou. Bylo mi sedmnáct a právě jsem zjistila, že o mé budoucnosti rozhodují jiní.

Vždycky jsem chtěla studovat na DAMU. Divadlo bylo moje všechno – útěk z reality, kde se doma mluvilo jen o tom, co je správné a co ne. Máma byla účetní v malé firmě v Kolíně, táta dělal na dráze. Všechno mělo svůj řád. „Umění tě neuživí,“ říkala máma často. „Podívej na sousedovic Janu – vystudovala práva a teď má jistou práci.“

Ale já jsem nebyla Jana. Chtěla jsem stát na jevišti, cítit světla reflektorů a slyšet potlesk. Když jsem doma oznámila, že chci na DAMU, máma zbledla. „Tohle není pro nás, Lucie. My nejsme žádná umělecká rodina.“

Začaly hádky. Každý večer jsem slyšela za dveřmi jejich šepot. Jednou v noci jsem zaslechla mámu plakat: „Co když selže? Co když skončí bez práce? Já to nezvládnu…“ Táta ji utěšoval: „Nech ji zkusit, třeba to zvládne.“ Ale ráno bylo všechno zase jinak.

Jednoho dne přišla máma s papíry od střední ekonomické školy v Praze. „Tady máš přihlášku. Už jsem to zařídila. Půjdeš tam.“ Cítila jsem se jako vězeň ve vlastním domě. „A co když nechci?“ vyhrkla jsem. Máma se rozplakala: „Dělám to pro tvoje dobro! Nechci, abys skončila jako já – s hlavou plnou snů a prázdnou peněženkou.“

Začala jsem se uzavírat do sebe. Ve škole jsem byla tichá, kamarádky nechápaly, proč už nechodím na dramatický kroužek. Jediný únik byl deník, kam jsem psala všechny své sny a bolesti. „Proč mi nevěří?“ ptala jsem se sama sebe každou noc.

Jednou večer přišla máma do mého pokoje. Sedla si ke mně na postel a dlouho mlčela. „Víš, Lucie… když jsem byla mladá, chtěla jsem být herečka. Ale moji rodiče mi to zakázali. Řekli mi, že musím být rozumná. A já je poslechla.“ Její hlas se třásl. „Nechci, abys byla nešťastná jako já.“

„Ale já už teď šťastná nejsem,“ zašeptala jsem.

Další týdny byly plné ticha a napětí. Táta se mě snažil podpořit: „Zkus tu školu aspoň na rok. Když to nepůjde, můžeš zkusit něco jiného.“ Ale já věděla, že když jednou nastoupím na ekonomku, cesta zpět bude těžká.

Na přijímačky na DAMU jsem šla tajně. Pomohla mi s tím učitelka češtiny, paní Novotná. „Lucie, máš talent. Byla by škoda to zahodit,“ povzbuzovala mě. Když přišel dopis o přijetí, srdce mi bušilo až v krku.

Doma jsem dopis schovala pod polštář. Ale máma ho našla. „Ty jsi tam opravdu šla? Jak jsi mohla?“ křičela. Táta se postavil mezi nás: „Nech ji žít její život!“ Máma se rozplakala a vyběhla z domu.

Následující dny byly peklo. Máma se mnou nemluvila, v domě panovalo napětí jako před bouřkou. Táta mi tajně nosil čokoládu do pokoje a šeptal: „Neboj se, všechno dobře dopadne.“

Jednou večer přišla máma do mého pokoje s krabicí starých fotek. Ukázala mi fotku sebe v divadelním kostýmu z gymplu. „Byla jsem jako ty,“ řekla tiše. „Ale bála jsem se rodičů víc než svých snů.“

„A teď chceš, abych se bála i já?“ zeptala jsem se.

Máma mě objala a poprvé po dlouhé době jsme obě plakaly spolu.

Nakonec mě nechali jít na DAMU. Ale vztah s mámou už nikdy nebyl stejný – mezi námi zůstalo něco nevyřčeného, bolest i pochopení zároveň.

Dnes studuji herectví a stojím na prahu dospělosti. Máma chodí na moje představení a vždycky sedí v první řadě – někdy s úsměvem, jindy se slzami v očích.

Občas si ale kladu otázku: Může láska k rodině omluvit to, že nám vezmou možnost volby? A dokážeme někdy opravdu odpustit těm, kteří nás nejvíc milují – i když nám tím nejvíc ublížili?