Moje první setkání s budoucí tchyní: Večer, který mi otevřel oči
„Tak co, Aničko, připravená?“ zeptal se mě Petr, když jsme stáli před dveřmi jeho rodičů v paneláku na Jižním Městě. Srdce mi bušilo až v krku a ruce se mi třásly. „Jasně,“ zalhala jsem a snažila se usmát. V duchu jsem si opakovala, že to bude jen obyčejný nedělní oběd. Ale už když jsme vešli do bytu, ucítila jsem napětí ve vzduchu hustší než omáčka, kterou paní Novotná právě míchala v kuchyni.
„Dobrý den, paní Novotná,“ pozdravila jsem a podala jí kytici tulipánů. Přijala ji s úsměvem, ale v očích jí něco problesklo – možná překvapení, možná podezření. „Děkuju, Aničko. To jste nemusela,“ řekla tónem, který zněl spíš jako výčitka než poděkování. Petr mezitím zmizel v obýváku za svým otcem, panem Novotným, který seděl u televize a sledoval fotbal.
Zůstala jsem s paní Novotnou sama v kuchyni. „Takže vy studujete tu psychologii?“ zeptala se mě a její hlas byl najednou ostrý jako nůž. „Ano, letos budu končit magistra,“ odpověděla jsem a snažila se znít sebejistě. „To je hezké… Ale víte, že Petr chtěl vždycky někoho praktičtějšího? Někoho, kdo umí vařit a postarat se o domácnost.“ Její slova mě bodla přímo do srdce. „Snažím se učit,“ špitla jsem.
Oběd probíhal v tichu přerušovaném jen cinkáním příborů. Petr se snažil konverzaci zachraňovat: „Tati, Anička byla minulý týden na konferenci v Brně.“ Pan Novotný jen zabručel: „No jo, Brno… tam je to samý hipster.“ Paní Novotná se na mě podívala s úsměvem: „A co vaši rodiče? Pracují pořád v tom družstvu?“ Přikývla jsem. „To je hezké… My jsme vždycky byli zvyklí na trochu jiné prostředí.“
Cítila jsem se menší a menší. Jako bych nikdy nemohla být dost dobrá pro jejich syna. Když jsme dojedli, paní Novotná mě požádala o pomoc s nádobím. Vešla jsem za ní do kuchyně a ona najednou šeptem řekla: „Anička, já vím, že Petr je dospělý. Ale já ho znám nejlíp. On potřebuje někoho silného. Vy jste moc citlivá.“
V tu chvíli mi do očí vyhrkly slzy. Snažila jsem se je zadržet a jen jsem přikývla. „Já… mám Petra ráda,“ zašeptala jsem. „To nestačí,“ odpověděla tvrdě.
Když jsme odcházeli, Petr si ničeho nevšiml. „Vidíš, nebylo to tak hrozné,“ usmál se na mě ve výtahu. Mlčela jsem. V hlavě mi vířily její slova i pohledy jeho otce.
Doma jsem brečela do polštáře. Petr přišel za mnou a nechápal: „Co se stalo? Máma tě má ráda, jen je trochu přísná.“ Chtěla jsem mu říct všechno – jak mě jeho matka ponižovala, jak mi dala najevo, že nikdy nebudu dost dobrá. Ale bála jsem se, že ho ztratím.
Další týdny byly plné napětí. Petr chtěl, abych šla na další rodinnou oslavu. Já se vymlouvala na školu i práci. Nakonec jsem mu to řekla: „Tvoje máma mě nemá ráda. Myslí si, že nejsem pro tebe dost dobrá.“ Petr byl v šoku: „To není pravda! Jen tě ještě nezná.“
Ale já věděla své. Každý další pokus byl horší než ten předchozí – paní Novotná mě kritizovala za oblečení, za to, že neumím upéct bábovku podle jejího receptu, dokonce i za to, jak mluvím o svých snech.
Jednou večer jsem slyšela Petra telefonovat s matkou: „Mami, já Aničku miluju! Jestli ji nebudeš respektovat, tak už k vám nebudeme chodit!“ V tu chvíli jsem cítila směs úlevy i strachu – co když ho tím rozdělím s rodinou? Co když za to nestojím?
Nakonec jsme spolu s Petrem zůstali – ale vztah s jeho rodinou zůstal chladný. Každé Vánoce byly plné napětí a ticha. A já si pořád kladu otázku: Je láska opravdu dost silná na to, aby překonala hluboké rodinné propasti? Nebo je někdy lepší odejít?
Co byste udělali vy na mém místě? Má smysl bojovat o místo v rodině, která vás nikdy nepřijme?