Dvacet let ticha: Nabídka, která mi roztrhla srdce – Mám se znovu vdát za bývalého kvůli synovi?

„Tak co, Jano? Uděláš to pro něj?“ Jeho hlas byl klidný, až ledový, jakoby se ptal, jestli si dám čaj nebo kávu. Seděli jsme naproti sobě v malé kavárně na Vinohradech, kde jsme kdysi plánovali společnou budoucnost. Teď, po dvaceti letech ticha, mě můj bývalý manžel Petr pozval na schůzku s nabídkou, která mi sevřela hrdlo.

„Proč teď?“ vydechla jsem. „Proč po tolika letech?“

Petr se zadíval z okna na šedivý pražský den. „Protože jsem nemocný. A protože vím, že Tomáš potřebuje jistotu. Ten byt je jeho, ale pod jednou podmínkou.“

Ta podmínka mě bodla jako nůž: „Musíš si mě znovu vzít.“

V hlavě mi vířily vzpomínky. Naše hádky, jeho nevěry, moje slzy v koupelně, když Tomáš spal. Rozvod byl tehdy vysvobozením. Dvacet let jsem budovala nový život – sama, s Tomášem, bez Petra. A teď mám všechno zahodit kvůli bytu?

„To nemyslíš vážně,“ zašeptala jsem.

Petr pokrčil rameny. „Jsem vážně nemocný, Jano. Chci, aby Tomáš měl jistotu. Ale chci taky vědět, že v posledních letech života nebudu sám.“

Když jsem přišla domů, Tomáš seděl u stolu a učil se na státnice. „Mami, jsi v pohodě?“ zeptal se a já viděla v jeho očích tu samou nejistotu, jakou jsem cítila já.

„Petr… tvůj táta… mi dnes něco navrhl,“ začala jsem opatrně.

Tomáš se napjal. „Co zase chce?“

„Chce ti odkázat byt. Ale jen pokud si ho znovu vezmu.“

Tomáš ztuhl. „To nemyslíš vážně! Po tom všem? Po tom, jak tě nechal?“

Mlčela jsem. Věděla jsem, že má pravdu. Ale zároveň jsem viděla jeho strach – strach z nejistoty, z toho, že nikdy nebude mít vlastní domov v Praze, kde ceny letí do nebe.

Následující dny byly peklo. Máma mi volala každý večer: „Janičko, myslíš na Tomáše? Dneska mladí nemají šanci na vlastní bydlení! Třeba se Petr změnil…“

Sestra Lenka byla ostřejší: „Jestli to uděláš, už nejsi moje sestra! On tě zničil! Zapomněla jsi?“

A já? Každou noc jsem ležela v posteli a přemýšlela. Mám obětovat svoje štěstí pro syna? Nebo mám stát za svým rozhodnutím a riskovat, že Tomáš bude celý život platit předražený nájem?

Jednou večer jsem šla na procházku do Riegrových sadů. Sedla jsem si na lavičku a sledovala světla města. Vedle mě usedla starší paní a dala se do řeči: „Vypadáte smutně, děvče.“

Nevím proč, ale všechno jsem jí řekla. Mlčky poslouchala a pak řekla: „Někdy je největší láska nechat dítě projít těžkostmi. Jinak nikdy nevyroste.“

Ta slova mi zněla v hlavě ještě dlouho.

Další den jsem šla za Petrem. Seděl doma v županu, vypadal starší a slabší než kdy dřív.

„Rozhodla ses?“ zeptal se tiše.

„Ano,“ odpověděla jsem. „Nevezmu si tě zpátky. Ne kvůli bytu. Tomáš si musí najít vlastní cestu.“

Petr sklopil hlavu. „Chápu… Ale aspoň jsi přišla.“

Když jsem to řekla Tomášovi, rozplakal se. „Mami, já… já bych ti to nikdy neodpustil. Nechci tě vidět zase nešťastnou.“

Objali jsme se a já cítila úlevu i bolest zároveň.

Dnes večer sedím u okna a dívám se na světla Prahy. Přemýšlím: Udělala jsem správně? Nebo jsem synovi vzala šanci na lepší život? Co byste udělali vy na mém místě?