Syn mě žádá, abych mu přenechala svůj byt. Ale tohle je můj domov – jediné místo, kde se cítím v bezpečí.

„Mami, vždyť ty už toho místa tolik nepotřebuješ. My s Lenkou a malým už se tu nevejdeme. Prosím tě, přenech nám ten byt. Tobě by stačil menší.“

Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Petr seděl naproti mně u stolu, kde ještě před pár lety rozléval inkoust při psaní úkolů. Teď měl v očích naléhavost a já cítila, jak se mi svírá hrdlo.

„Petře, tohle je můj domov. Tady jsem vychovala tebe i tvoji sestru. Každý kout má svůj příběh. Kam bych šla?“

Petr si povzdechl a podíval se na mě s tím pohledem, který jsem znala už od jeho dětství – když něco moc chtěl a nevěděl, jak to říct nahlas. „Mami, my už se tu fakt nevejdeme. Všude jsou hračky, kočárek se nevejde do předsíně… Lenka je z toho na nervy. Ty máš přece důchod, můžeš si najít něco menšího. Tady bys byla pořád s námi.“

Zavřela jsem oči a snažila se nevnímat ten tlak v hrudi. Vzpomněla jsem si na první den, kdy jsme se sem s manželem nastěhovali – bylo to v roce 1982, panelák na pražském sídlišti byl tehdy nový, všechno vonělo čerstvou omítkou a nadějí. Byt byl malý, ale byl náš. Děti tu vyrostly, manžel tu zemřel. Každý škrábanec na parketách, každý flek na stěně byl kousek mého života.

„A co kdybychom to udělali tak, že bychom ti pomohli najít něco pěkného? Nějaký byt v přízemí, abys nemusela do schodů. A byli bychom pořád blízko,“ navrhl Petr opatrně.

„A co když já nechci být blízko? Co když chci být doma?“ vyklouzlo mi z úst dřív, než jsem to stihla zastavit.

Petr ztuhl a chvíli bylo ticho. Pak začal mluvit tišeji: „Mami, my tě máme rádi. Ale potřebujeme víc prostoru. Mysli na malého Matyáška…“

V tu chvíli jsem ucítila slzy v očích. Vždycky jsem chtěla pro své děti to nejlepší. Ale teď mám pocit, že mě tlačí do kouta. Že mám obětovat poslední jistotu, kterou mám.

Večer jsem seděla sama v obýváku a dívala se na staré fotografie – Petr s rozbitým kolenem na dětském hřišti, jeho sestra Jana s copánky a úsměvem od ucha k uchu. Vzpomínky mě bodaly jako jehly. Co když opravdu bráním svému synovi v lepším životě? Co když jsem sobecká?

Druhý den mi volala Jana: „Mami, co to slyším? Petr tě chce vystěhovat?“

„Nechce mě vystěhovat… jen… potřebují víc místa.“

„A co ty? Kdo myslí na tebe?“

Zamrazilo mě. Jana žije v Brně, má dvě děti a manžela, který ji podporuje ve všem. Vždycky byla ta silnější z nás dvou.

„Mami, nenech se do ničeho nutit,“ pokračovala Jana rozhodně. „Tohle je tvůj domov.“

Ale Petr s Lenkou na mě tlačili dál. Každý víkend nové argumenty: „Mami, podívej se na ty ceny energií! V menším bytě bys ušetřila.“ „Mami, tady bys byla pořád s námi – Matyášek by tě měl nablízku.“

Začala jsem pochybovat o sobě i o svých rozhodnutích. V noci jsem nemohla spát – poslouchala jsem tikot hodin a přemýšlela: Je správné držet se minulosti? Nebo mám ustoupit a dát přednost mladým?

Jednou večer přišla Lenka sama. Sedla si ke mně do kuchyně a začala tiše: „Marie… já vím, že je to pro tebe těžké. Ale my už jsme zoufalí. Petr má hodně práce, já jsem pořád doma s malým… Je tu málo místa a já už nevím kudy kam.“

Podívala jsem se jí do očí a poprvé viděla opravdovou únavu a smutek. „Lenko… já vás mám ráda. Ale bojím se být sama někde jinde. Tady mám všechno – sousedy, obchod za rohem, park pod okny…“

Lenka sklopila oči: „Já vím… Ale my už fakt nevíme jak dál.“

Další týdny byly plné napětí. Petr byl odtažitý, Lenka smutná a já… já jsem byla zlomená. Každý den jsem chodila po bytě a hladila staré fotografie, šuplíky plné dětských kreseb, pohlednice z dovolených v Krkonoších.

Jednou večer jsem zaslechla rozhovor mezi Petrem a Lenkou za zavřenými dveřmi: „Co když máma nikdy neustoupí? Co budeme dělat?“

V tu chvíli mi došlo, že už nejsem ta silná matka, která všechno zvládne. Že i já mám právo na svůj klid a bezpečí.

Nakonec jsem si sedla s Petrem ke stolu – stejně jako tolikrát předtím – a řekla mu: „Petře, já chápu tvoje starosti. Ale tohle je můj domov. Prosím tě, respektuj to.“

Petr mlčel dlouho. Pak jen tiše řekl: „Dobře… ale nevím, jak to doma vysvětlím Lence.“

Vím, že tímhle rozhodnutím možná ztratím kus vztahu se synem i snachou. Ale poprvé za dlouhou dobu cítím klid.

Možná jsem sobecká… nebo jen chráním poslední místo na světě, kde opravdu patřím.

Co byste udělali vy? Má matka povinnost ustoupit svým dětem? Nebo máme právo chránit svůj domov až do konce?