„Přijeď si pro dceru hned!“ — Den, kdy se moje rodina málem rozpadla

„Přijeď si pro dceru hned! Už to s ní nevydržím!“ ozývá se z telefonu hlas mé tchyně, paní Novotné, tak hlasitě, že ho slyší i můj muž Petr v sousední místnosti. Je pátek odpoledne, venku prší a já sedím u stolu s hrnkem studené kávy, když mi tenhle telefonát převrátí celý den naruby. Vím, že něco není v pořádku už podle toho, jak se mi třese ruka, když pokládám mobil zpátky na stůl.

„Co se stalo?“ ptám se opatrně, ale paní Novotná mě nenechá domluvit. „Tvoje dcera je drzá, neposlouchá mě a já už na to nemám nervy! Přijeď si pro ni, nebo ji nechám stát před domem!“ Její slova mě bodají jako jehly. Vím, že moje dcera Anička je občas tvrdohlavá, ale nikdy bych nečekala, že to zajde tak daleko.

Petr se na mě dívá s obavami v očích. „Co budeme dělat?“ ptá se tiše. V tu chvíli cítím, jak se ve mně mísí vztek, strach a bezmoc. Vždycky jsem se snažila udržet rodinu pohromadě, i když vztahy s tchyní byly napjaté už od začátku. Nikdy mi neodpustila, že jsem si jejího syna „odvedla“ z domu a že jsme se rozhodli žít v našem malém bytě na sídlišti místo v jejich rodinném domě v Horních Počernicích.

Cestou autem k Novotným přemýšlím o všech těch letech, kdy jsem se snažila být tou „správnou“ snachou. Pekla jsem bábovky podle jejího receptu, chodila na nedělní obědy a trpělivě poslouchala její rady o výchově dětí. Ale nikdy jsem nebyla dost dobrá. „Za nás by si dítě nikdy nedovolilo takhle odmlouvat,“ říkávala často. A já jsem vždycky jen přikývla a dusila v sobě vztek.

Když přijíždíme k domu Novotných, Anička sedí na schodech před vchodem s uplakanýma očima. Tchyně stojí ve dveřích s rukama v bok a tváří rudou vzteky. „Tady máš svou dceru! A příště si rozmysli, komu ji svěříš!“ vykřikne na mě místo pozdravu. Anička se ke mně rozběhne a pevně mě obejme.

„Mami, já už tam nechci být,“ šeptá mi do ucha. Srdce mi puká bolestí. „Co se stalo?“ ptám se tiše. „Babička mi zakázala jít ven za kamarádkou a pak na mě křičela, že jsem nevychovaná,“ vzlyká Anička.

Petr se snaží situaci uklidnit: „Mami, nemůžeš takhle s Aničkou mluvit.“ Ale paní Novotná ho přeruší: „To vy jste z ní udělali tohle! Dřív by si dítě nedovolilo odporovat dospělým! Všechno je to tvoje vina,“ otočí se ke mně.

V tu chvíli ve mně něco praskne. „Paní Novotná, už toho mám dost! Celý život se snažím dělat všechno správně, ale nikdy vám to není dost dobré. Anička není špatné dítě, jen potřebuje pochopení a lásku, ne křik a výčitky!“

V domě zavládne ticho. Petr mě chytne za ruku a poprvé za těch deset let stojí na mojí straně: „Mami, musíš pochopit, že doba se změnila. My chceme Aničku vychovávat jinak.“

Tchyně se rozpláče. „Já už ničemu nerozumím. Všechno je dneska jinak. Dřív jsme drželi při sobě…“

Odjíždíme domů a v autě je ticho. Anička sedí vzadu a tiše si hraje s plyšákem. Petr mě pohladí po ruce: „Udělala jsi dobře.“

Doma večer sedím u okna a přemýšlím nad tím vším. Proč je tak těžké najít pochopení mezi generacemi? Proč musí být mateřství tak osamělé?

Možná nejsem dokonalá matka ani snacha. Ale dnes jsem poprvé měla pocit, že chráním svou dceru i sebe.

„Je možné někdy opravdu porozumět svým rodičům nebo tchyni? A kde je hranice mezi úctou ke starším a ochranou vlastních dětí?“