Náhodou jsem si přečetla deník své dcery. Od té chvíle už nic nebylo jako dřív…

„Mami, můžeš mi prosím ty knížky pohlídat? A… dneska už asi zůstaň doma, máme tu trochu nepořádek.“

Ta věta mi rezonovala v hlavě ještě dlouho poté, co jsem za sebou zavřela dveře bytu své dcery Kláry. Oči mě pálily od slz a v krku jsem měla knedlík. V jedné ruce taška s oblečením, v druhé pytel s dětskými knížkami pro mého vnuka Matýska. Přitom ještě před pár lety bych byla vítaná kdykoliv, dokonce i v noci. Teď jsem poprvé pocítila, že už nejsem doma ani u vlastní rodiny.

Cestou domů jsem se snažila najít důvod, proč se všechno změnilo. Vždyť jsem pro Kláru vždycky byla oporou – po rozvodu s jejím otcem, když byla nemocná, když se jí narodil Matýsek. Vždycky jsem tu byla. Ale poslední měsíce se mezi námi něco pokazilo. Byla odtažitá, podrážděná, často mi nebrala telefon nebo odpovídala jen krátce. Myslela jsem si, že je to únava z práce a péče o dítě. Ale dnes… dnes to bylo jiné.

Když jsem přišla domů, položila jsem tašky na zem a sedla si ke stolu. V hlavě mi běžely vzpomínky na dnešní odpoledne. Klára byla nervózní, pořád něco uklízela, Matýsek si hrál v koutě a já se cítila zbytečná. Pak jsem si všimla jejího deníku na stole – malý modrý zápisník s květinami na obalu. Nikdy bych si ho nevzala bez dovolení, ale tentokrát… něco mě k tomu přimělo. Možná zoufalství, možná touha pochopit.

Otevřela jsem ho a začala číst. První stránky byly plné běžných starostí – práce, školka, domácnost. Ale pak přišel zápis z minulého týdne:

„Někdy mám pocit, že máma mě vůbec neposlouchá. Pořád mi radí, co mám dělat s Matýskem, jak mám vařit, jak mám žít. Jsem už dospělá, ale ona mě pořád vidí jako malou holku. Dneska mi řekla, že bych měla víc uklízet a že Matýsek je moc rozmazlený. Bolí mě to. Chci ji mít ráda, ale někdy bych ji nejradši vyhodila ze dveří.“

Zamrazilo mě. Další stránky byly ještě horší:

„Cítím se provinile, že ji nechci vídat tak často. Ale vždycky když přijde, mám pocit, že selhávám jako matka i jako dcera. Její přítomnost mi připomíná všechny moje chyby.“

Zavřela jsem deník a cítila se jako nejhorší člověk na světě. Vždyť jsem to myslela dobře! Chtěla jsem jí pomoct, poradit jí… Ale místo toho jsem ji dusila svými radami a kritikou.

Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem o tom, jak jsme se s Klárou odcizily. Vzpomněla jsem si na svou vlastní matku – jak mě také pořád poučovala a já jí to měla za zlé. Tehdy jsem si slíbila, že nikdy nebudu stejná. A přesto…

Druhý den ráno mi Klára volala: „Mami, nezapomněla jsi u nás něco?“

Ztuhla jsem. Věděla to? Poznala, že jsem četla její deník? „Ne… myslím, že ne,“ zalhala jsem.

„Dobře… tak jen jestli něco nepotřebuješ.“ Její hlas byl chladný.

Týdny plynuly a naše vztahy byly stále napjatější. Viděla jsem Matýska jen občas a Klára byla stále uzavřenější. Snažila jsem se být méně vlezlá, ale zároveň mě sžírala vina a strach, že už nikdy nenapravím to, co jsem pokazila.

Jednoho večera jsem se rozhodla napsat Kláře dopis:

„Milá Klárko,

vím, že poslední dobou mezi námi není všechno v pořádku. Možná jsem ti moc radila a málo naslouchala. Omlouvám se ti za to. Jsi skvělá máma a já tě mám moc ráda. Pokud budeš chtít mluvit, budu tu pro tebe – tentokrát opravdu jen naslouchat.“

Dopis jsem jí nechala ve schránce a čekala na odpověď jako na rozsudek.

Za pár dní přišla SMS: „Děkuju za dopis, mami. Potřebuju ještě čas.“

Bylo to málo, ale aspoň něco.

Od té doby se snažím být jiná – méně radit a více naslouchat. Není to snadné. Samota bolí a pocit viny mě někdy dusí jako těžká deka. Ale doufám, že jednou mi Klára odpustí a zase mě přijme do svého života.

Možná jsme obě udělaly chyby – já svými radami a ona svou uzavřeností. Ale není právě tohle život? Neustálé hledání rovnováhy mezi láskou a svobodou?

Někdy si říkám: Kde je ta hranice mezi pomocí a vměšováním? Jak poznat, kdy už je čas ustoupit a nechat děti žít jejich vlastní životy?

Co byste udělali vy na mém místě? Máte podobnou zkušenost? Napište mi svůj názor…