Když se srdce rozpadne: Příběh o ztrátě malého Matýska a mlčení, které bolí

„Petro! Kde je Matýsek?“ volal na mě zoufale můj muž Tomáš, zatímco jsem se rozhlížela po přeplněném hřišti v našem sídlišti na okraji Pardubic. Všude kolem pobíhaly děti, smály se, křičely, ale Matýskův hlas jsem neslyšela. Srdce mi bušilo až v krku. „Byl tady před chvílí, Tomáši! Hrál si s Aničkou na skluzavce!“ vykřikla jsem a rozběhla se ke keřům za prolézačkami. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi svět zhroutil.

Během několika minut se kolem nás shromáždili sousedé, maminky, dokonce i paní Novotná z vedlejšího vchodu, která nikdy neměla pro nikoho dobré slovo. „Někdo ho určitě viděl!“ křičela jsem zoufale, zatímco Tomáš běhal kolem plotu a volal jeho jméno. Nikdo nic neviděl. Nikdo nic neslyšel. Jen ticho a můj vlastní strach.

Pak přišel ten okamžik, který mi navždy změnil život. Policista v uniformě, kterého zavolala jedna z maminek, přišel ke mně a položil mi ruku na rameno. „Paní Nováková… našli jsme vašeho syna.“ Jeho hlas byl tichý, oči sklopené. „V jezírku za zahradami.“

Nevím, jak jsem se dostala k jezírku. Nevím, kdo mě držel za ruku. Všechno bylo rozmazané, jako bych byla pod vodou já sama. Viděla jsem jen modrou bundičku a malé boty s autíčky. Křičela jsem. Křičela jsem tak, že mě museli držet dva lidé.

Od té chvíle se všechno změnilo. Doma bylo ticho. Tomáš seděl večer u stolu a díval se do prázdna. Moje máma mi volala každý den, ale nikdy jsme nemluvily o Matýskovi. Jen o počasí, o tom, co vařím k večeři. Nikdo nevěděl, co říct. Nikdo nechtěl otevřít tu ránu.

Jednou večer jsem slyšela Tomáše plakat v koupelně. Nešla jsem za ním. Neuměla jsem ho utěšit. Sama jsem byla zlomená. Každou noc jsem si přehrávala ten den znovu a znovu: proč jsem ho nenechala u sebe? Proč jsem si nevšimla, že odběhl? Proč jsem byla tak unavená a rozptýlená? Všichni říkali, že to nebyla moje vina, ale já jim nevěřila.

Začala jsem chodit do práce dřív, než bylo nutné. V kanceláři bylo aspoň ticho jiné – pracovní, ne to doma plné výčitek a vzpomínek. Kolegové se mnou mluvili opatrně, jako bych byla ze skla. Jednou mi Jana z účtárny řekla: „Petro, kdybys chtěla… můžeme si o tom promluvit.“ Jenže já nemohla. Nešlo to vyslovit nahlas.

Moje tchyně mi jednou mezi řečí řekla: „Víš, Petro, děti jsou někdy rychlejší než my dospělí…“ Cítila jsem v tom výčitku i soucit zároveň. Všichni kolem mě chodili po špičkách. Jen moje sestra Klára jednou vybuchla: „Proč o něm nikdo nemluví? Proč děláme, že tu nikdy nebyl?“ Rozplakala se a já s ní.

Začala jsem chodit na hřbitov každý týden. Nosila jsem Matýskovi jeho oblíbené autíčko a malou kytičku sedmikrásek. Jednou tam stála starší paní a dívala se na mě: „To byl váš chlapeček?“ Přikývla jsem a ona mě objala beze slov. Bylo to poprvé od té tragédie, kdy mě někdo objal bez otázek.

Doma jsme s Tomášem začali mluvit až po několika měsících. Seděli jsme u stolu a on najednou řekl: „Já ho slyším každou noc… jak volá: Tati! Tati!“ Rozplakal se a já s ním. Poprvé jsme si dovolili být slabí spolu.

Lidé v našem domě mě začali zdravit tišeji než dřív. Někteří se mi vyhýbali úplně – asi nevěděli, co říct. Jiní mi nosili koláče nebo květiny před dveře bytu beze jména. Bylo to zvláštní – tolik soucitu a přitom tolik samoty.

Jednou mě zastavila sousedka paní Hrdličková: „Petro… já vím, že to bolí… ale musíte žít dál i kvůli sobě.“ Chtěla jsem jí říct, že nevím jak. Že každý den je boj.

Začala jsem psát deník pro Matýska. Psala jsem mu o tom, co dělám, co vidím, co cítím. Psala jsem mu o tom, jak moc mi chybí jeho smích a jeho malé ruce kolem krku. Psala jsem mu i o tom, jak moc mě bolí mlčení lidí kolem mě.

Jednou večer jsme s Tomášem seděli na balkoně a dívali se na hvězdy. „Myslíš, že nás slyší?“ zeptal se tiše. „Já doufám,“ odpověděla jsem.

Dnes už vím, že bolest nikdy nezmizí úplně. Ale naučila jsem se s ní žít – den po dni, krok za krokem. Naučila jsem se přijmout i mlčení ostatních – možná je to jejich způsob, jak projevit soucit.

Někdy si ale říkám: Proč je pro nás Čechy tak těžké mluvit o bolesti? Proč raději mlčíme a děláme, že se nic nestalo? Možná kdybychom si dovolili být slabí spolu, nebyli bychom tak sami.