Jak jsem s mámou přežila dluhy a našla sílu v modlitbě: Příběh o víře, zoufalství a naději

„Mami, proč ti zase volají z banky?“ vyhrkla jsem, když jsem slyšela její roztřesený hlas v telefonu. Seděla u kuchyňského stolu, ruce se jí třásly a oči měla zarudlé od pláče. Bylo pondělí ráno, venku pršelo a v našem malém bytě na pražském sídlišti bylo dusno. Věděla jsem, že něco není v pořádku už delší dobu, ale teprve teď jsem pochopila, jak vážné to je.

„Aničko, já… já už nevím, co mám dělat,“ vzlykla máma a složila hlavu do dlaní. „Dlužím skoro sto tisíc. Nezvládám to splácet. Bojím se, že nám vezmou byt.“

V tu chvíli se mi zatmělo před očima. Sto tisíc! Pro nás, které jsme žily z jejího platu prodavačky a mého brigádničení v kavárně, to byla nepředstavitelná suma. V hlavě mi začaly vířit otázky: Jak jsme se sem dostaly? Proč mi to neřekla dřív? Co budeme dělat?

„Mami, proč jsi mi nic neřekla?“ vyhrkla jsem ostřeji, než jsem chtěla. „Mohly jsme to řešit spolu!“

Máma jen tiše plakala. Byla vždycky silná žena – po tátově smrti držela všechno pohromadě, nikdy si nestěžovala. Ale teď byla zlomená. A já poprvé cítila, že musím být silná já pro ni.

Celý den jsem chodila po bytě jako tělo bez duše. V hlavě mi zněla slova o exekuci, o tom, že přijdeme o domov. Večer jsem seděla na posteli a poprvé po letech se modlila. „Bože, prosím, pomoz nám. Dej mi sílu najít cestu ven.“

Další dny byly jako zlý sen. Máma chodila do práce s kruhy pod očima, já se snažila najít další brigádu. Volala jsem na úřady, hledala rady na internetu, ptala se známých. Všude jen zamítavé odpovědi nebo rady typu „musíte splácet“. Byla jsem zoufalá.

Jednou večer jsem šla s mámou do kostela. Nebyly jsme kdovíjak věřící, ale v tu chvíli jsme obě cítily potřebu někam patřit, někomu svěřit svůj strach. Po mši za námi přišla paní Kateřina, starší žena z farnosti.

„Holky moje,“ pohladila mámu po ruce, „všechno má řešení. Modlete se a držte při sobě.“

Ten večer jsme si doma sedly naproti sobě a poprvé si opravdu promluvily. Máma mi vyprávěla o tom, jak se snažila utáhnout domácnost sama po tátově smrti, jak ji dohnaly splátky za pohřeb i opravy bytu. Jak se styděla říct si o pomoc.

„Nechtěla jsem tě zatěžovat,“ šeptala. „Jsi ještě mladá, měla bys žít svůj život.“

„Ale mami,“ objala jsem ji pevně, „jsme v tom spolu. Já tě neopustím.“

Začaly jsme spolu každý večer číst krátké úryvky z Bible a modlit se za sílu a naději. Nečekala jsem zázraky – ale pocítila jsem klid a odhodlání nevzdat to.

Začala jsem psát životopisy a rozesílat je všude možně – do obchodů, kaváren i na úklidové služby. Po týdnu se mi ozvala paní Novotná z místní knihovny: „Potřebujeme brigádnici na výpomoc s katalogizací knih. Můžete nastoupit hned?“

Byla to malá výhra, ale pro mě znamenala svět. Každou korunu jsme s mámou pečlivě počítaly, šetřily na jídle i na elektřině. Máma si vzala druhou směnu v obchodě.

Jednou večer přišla domů úplně vyčerpaná a rozplakala se: „Nevydržím to už dlouho…“

Sedla jsem si k ní a chytila ji za ruku: „Mami, pojďme se pomodlit.“

A tak jsme seděly v tichu našeho malého bytu a šeptaly slova naděje. Modlitba nám dávala sílu vydržet další den.

Po měsíci se nám podařilo domluvit splátkový kalendář s bankou – díky pomoci paní Kateřiny a jejího známého právníka jsme získaly čas navíc.

Byly dny, kdy jsem chtěla všechno vzdát. Když jsem viděla mámu zlomenou únavou nebo když přišel další dopis s červeným pruhem. Ale vždycky jsem si vzpomněla na slova z kostela: „Všechno má řešení.“

Jednou večer jsme seděly s mámou u stolu a počítaly peníze na další splátku.

„Aničko,“ řekla tiše máma, „děkuju ti. Nevím, co bych bez tebe dělala.“

Objala jsem ji a poprvé po dlouhé době jsme se obě rozesmály.

Dnes už nejsme bez dluhů – ale nejsme ani bez naděje. Naučila jsem se věřit nejen v Boha, ale i v nás dvě. Vím, že dokud budeme spolu a budeme si pomáhat, zvládneme všechno.

Někdy si říkám: Kolik lidí kolem nás prožívá podobné trápení a bojí se říct si o pomoc? Proč je tak těžké přiznat slabost? Možná právě sdílením svého příběhu můžu někomu dodat odvahu nevzdat to.