Když jsem po rozvodu zjistila, že nemám vůbec nic – ani auto nebylo moje. Můj příběh o zradě a novém začátku.

„Takže mi chceš říct, že ani to auto není napsané na mě?“ vyhrkla jsem nevěřícně, když jsem seděla naproti Petrovi v naší bývalé kuchyni. Všude kolem nás byly krabice, ve kterých jsem balila svůj život do několika málo věcí, které mi zůstaly. Petr se na mě ani nepodíval. Jen pokrčil rameny a dál si hrál s klíči od auta, které jsem považovala za své.

„Ivano, vždyť jsi věděla, že je to služební vůz. Patří firmě,“ řekl tiše, jako by se bál, že ho někdo uslyší. Ale v tom bytě už dávno nikdo jiný nebyl. Naše dcera Klára byla u babičky a já měla poslední večer na to, abych si sbalila zbytek věcí a odešla.

Nikdy bych nevěřila, že skončím takhle. Když jsme se s Petrem brali, byla jsem přesvědčená, že jsme dokonalý pár. On pracoval jako projektant v Brně, já učila na základce češtinu a dějepis. Byli jsme mladí, měli jsme sny – vlastní dům na okraji města, dvě děti, psa. Jenže sny se někdy rozplynou rychleji, než si člověk uvědomí.

První trhliny přišly nenápadně. Petr začal být často v práci, domů chodil pozdě, unavený a podrážděný. Když jsem se ptala, co se děje, odbyl mě slovy: „Máš všechno, co potřebuješ. Nech mě být.“ Myslela jsem si, že je to jen období. Že až přejde ten velký projekt, všechno se vrátí do starých kolejí.

Jenže nevrátilo. Naopak. Začal být odtažitý i k malé Kláře. Přestali jsme spolu večeřet, smát se u televize, plánovat víkendy. A pak přišla ta rána – našla jsem v jeho mobilu zprávy od nějaké Lucie. Byly plné srdíček a slibů o společné budoucnosti.

Když jsem ho konfrontovala, nejdřív zapíral. Pak se rozkřičel: „Co si myslíš? Že můžeš šmejdit v mém mobilu? Ty jsi ta špatná!“ A já mu to na chvíli uvěřila. Že jsem možná opravdu moc žárlivá, moc kontrolující.

Ale pravda byla jiná. Petr měl už půl roku poměr s kolegyní z práce a já byla poslední, kdo se to dozvěděl. Když jsem mu řekla, že chci rozvod, jen pokrčil rameny: „Jak chceš.“

A pak začalo peklo. Zjistila jsem, že byt je psaný na jeho rodiče – prý kvůli hypotéce. Úspory byly na jeho účtu. Auto služební. Jediné, co mi zůstalo, byly moje knihy a pár krabic s oblečením.

„Mami, proč musíme pryč?“ ptala se Klára tiše první noc v malém podnájmu na Lesné. Snažila jsem se jí vysvětlit, že někdy dospělí dělají chyby a že teď budeme samy dvě – ale zvládneme to.

Jenže já sama tomu nevěřila. Každý večer jsem seděla u okna a dívala se na světla města pod sebou. Přemýšlela jsem, kde jsem udělala chybu. Proč jsem neviděla varovné signály? Proč jsem věřila člověku, který mě dokázal takhle zradit?

Moje maminka mi říkala: „Ivanko, musíš být silná kvůli Klárce.“ Ale já měla pocit, že už nemám sílu vůbec na nic. Ve škole jsem před žáky hrála divadlo – usmívala jsem se a předstírala klid, ale uvnitř mě všechno bolelo.

Jednou večer mi volala tchyně: „Ivano, nechci se do toho plést, ale Petr je teď úplně jiný člověk…“ Slyšela jsem v jejím hlase lítost i výčitky. Ale bylo pozdě.

Začala jsem chodit k psycholožce. Poprvé v životě jsem někomu řekla nahlas: „Bojím se budoucnosti.“ A ona mi odpověděla: „To je v pořádku. Ale vy nejste slabá – jste statečná.“

Pomalu jsem začala stavět svůj život znovu. Malé radosti – procházka s Klárkou po Lužánkách, společné pečení bábovky v maličké kuchyni podnájmu, první úsměv bez slz.

Jednou jsme potkaly Petra s Lucií v obchodním centru. Klára se schovala za mě a já cítila zvláštní klid. Už mě nebolelo vidět ho s jinou ženou – bolelo mě jen to, co udělal nám dvěma.

Začala jsem psát deník. Každý večer pár vět o tom, co se povedlo a co ne. Pomohlo mi to najít sama sebe.

Dnes už vím, že věci nejsou důležité – důležité je mít kolem sebe lidi, kteří vás mají rádi a kterým můžete věřit.

Někdy si ale pořád kladu otázku: Jak je možné přijít o všechno během pár týdnů? A jak dlouho trvá najít ztracenou důstojnost?

Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte si, že je možné začít znovu úplně od nuly?