Proč musím být vždy ta, která ustupuje? – Můj život snachy pod jednou střechou s tchyní

„Martino! Už zase jsi zapomněla utřít prach v obýváku? Copak tě to doma neučili?“ ozvalo se z kuchyně, sotva jsem ráno vstoupila do bytu. Tchyně stála u linky, ruce v bok, a její pohled mě propaloval skrz na skrz. V tu chvíli jsem měla chuť se otočit a utéct zpátky do svého starého bytu na Jižním Městě, kde jsem měla klid a svobodu. Ale místo toho jsem jen tiše přikývla a šla pro hadr.

Když jsem si před třemi lety brala Petra, nikdy by mě nenapadlo, že skončím jako služka ve vlastním domě. Po svatbě jsme neměli peníze na vlastní bydlení, a tak jsme přijali nabídku jeho matky, paní Novotné, že můžeme bydlet u ní v rodinném domku v Modřanech. Tehdy mi to přišlo jako dočasné řešení – než našetříme na hypotéku. Jenže teď mám pocit, že z téhle pasti už nikdy neuteču.

Každý den začíná stejně: vstanu dřív než všichni ostatní, připravím snídani pro tchyni, Petra i naši malou Aničku. Tchyně si vždycky najde něco, co je špatně – vajíčka jsou moc tekutá, káva moc slabá, rohlíky nejsou čerstvé. Petr sedí u stolu s mobilem v ruce a jen občas zvedne oči. „Nech to být, mami,“ řekne někdy vlažně, ale nikdy se mě nezastane doopravdy.

Jednou jsem sebrala odvahu a řekla Petrovi večer v ložnici: „Petře, proč mi nikdy nepomůžeš? Proč jí nikdy neřekneš, že nejsem její služka?“ Odpověděl mi jen: „Víš přece, jaká je máma. Nech to být, vždyť nám pomáhá.“ Pomáhá? Pomáhá tím, že mě každý den ponižuje?

Nejhorší jsou víkendy. To přijde na návštěvu Petrova sestra Jana s rodinou. Všichni sedí v obýváku, smějí se a já běhám mezi kuchyní a jídelnou s tácem chlebíčků. „Martino, dones ještě minerálku! A kde je ten koláč?“ slyším ze všech stran. Nikdo mi nepoděkuje. Když si na chvíli sednu, tchyně se na mě podívá přes brýle: „Ty už máš hotovo? To jsi rychlá.“

Jednou jsem to nevydržela a rozbrečela se přímo před všemi. Jana se na mě podívala s úšklebkem: „No jo, Martinka je citlivka.“ Petr mě odvedl do ložnice a šeptal: „Prosím tě, nevyváděj tady.“ V tu chvíli jsem si připadala úplně sama.

Začala jsem si psát deník. Každý večer do něj vypisuji všechno, co mě trápí – jak mi tchyně vyčítá i to, že jsem špatně pověsila prádlo; jak mi Petr nikdy nepomůže s Aničkou; jak se bojím ozvat, protože nechci rozbít rodinu. Někdy mám pocit, že už dál nemůžu.

Jednoho dne jsem přišla domů z práce dřív. Slyšela jsem tchyni v kuchyni, jak si povídá s kamarádkou po telefonu: „Ta naše Martina je úplně neschopná. Kdyby nebylo mě, tak by tu byl bordel jako v tanku.“ V tu chvíli mi došlo, že mě nikdy nebude brát jako sobě rovnou.

Začala jsem hledat byty na internetu. Hypotéka je pro nás zatím nedosažitelná – Petr má jen průměrný plat a já pracuji na poloviční úvazek kvůli Aničce. Ale aspoň malý pronájem někde na okraji Prahy… Když jsem to Petrovi navrhla, jen mávl rukou: „A kdo se postará o mámu? Vždyť je už starší.“

Jednou večer jsem seděla u stolu s Aničkou na klíně a tchyně začala opět svůj monolog: „Za mých mladých let jsme všechno zvládali bez řečí. Ty dnešní holky nic nevydrží.“ Podívala jsem se jí do očí a poprvé v životě řekla nahlas: „Já už dál nemůžu.“ V místnosti zavládlo ticho. Petr se na mě podíval překvapeně, tchyně uraženě vstala a odešla do svého pokoje.

Ten večer jsme s Petrem dlouho mluvili. Řekla jsem mu všechno – jak se cítím jako vězeň ve vlastním domě, jak mě bolí jeho lhostejnost. Poprvé vypadal, že mě opravdu slyší. Ale druhý den bylo zase všechno při starém.

Někdy přemýšlím, jestli mám právo chtít víc – víc respektu, víc prostoru pro sebe i pro naši rodinu. Bojím se ale udělat ten poslední krok a odejít. Co když tím všechno zničím? Co když budu ještě víc sama?

Možná nejsem jediná snacha v Česku, která tohle zažívá. Možná je nás víc – těch, které musí pořád ustupovat a obětovat své sny kvůli rodině.

Máte to taky tak? Kde je ta hranice mezi obětí pro rodinu a ztrátou sebe sama?