Šest let jsem se starala o babičku mého muže, zatímco tchyně byla v zahraničí. Teď se cítím zrazená a ptám se: Má smysl bojovat o manželství, když rodina bere jen a nedává nic zpět?

„Proč já? Proč zase já?“ šeptala jsem si v kuchyni, zatímco jsem utírala stůl od drobků po snídani. Babička seděla v rohu a upřeně mě pozorovala svýma zakalenýma očima. „Alenko, dones mi prosím ještě čaj,“ ozvala se tiše, ale nekompromisně. Už šest let jsem byla její pravá ruka, nohy i paměť. Šest let jsem žila v domě svého muže Petra, kde jsem se starala o jeho babičku Marii, protože jeho matka Jana odjela za prací do Německa. Prý na pár měsíců. Ale už je to šest let.

Pamatuju si ten den, kdy Jana odjížděla. „Alenko, moc ti děkuju, že to vezmeš na sebe. Já se vrátím, jakmile to půjde. Však víš, jak je to teď těžké,“ objala mě a já cítila její parfém i strach. Tehdy jsem věřila, že dělám správnou věc. Že rodina drží při sobě.

Jenže čas plynul a Jana se nevracela. Posílala peníze, občas zavolala přes WhatsApp, ale jinak ticho. Petr pracoval dlouhé směny v autodílně a doma byl spíš hostem než manželem. Všechno zůstalo na mně: vaření, praní, nákupy, léky, návštěvy lékařů, noční vstávání k babičce, která často bloudila po bytě a volala na svého zesnulého manžela.

„Aleno, proč jsi tak protivná?“ zeptal se mě jednou Petr, když jsem mu vyčítala, že mi nikdy nepomůže. „Vždyť je to tvoje rodina taky.“

„Moje? Já ji poznala až díky tobě! Tvoje máma je pryč a já tu dělám služku!“ vybuchla jsem. Petr jen mávl rukou a šel spát do obýváku.

Začala jsem být unavená. Nejen fyzicky – to bych zvládla. Ale psychicky mě to ničilo. Každý den stejný kolotoč povinností bez uznání nebo poděkování. Kamarádky se mi postupně přestaly ozývat – neměla jsem čas ani energii na kafe nebo procházku. Moje vlastní máma mi jednou řekla: „Alenko, ty se v tom utopíš. Mysli taky na sebe.“

Ale jak? Když jsem jednou navrhla Petrovi, že bychom mohli babičku dát do domova pro seniory, podíval se na mě jako na zrůdu. „To bys udělala? Vždyť ona nás vychovala! Ty bys ji tam dala mezi cizí?“

A tak jsem mlčela a dál dělala všechno sama. Každý den jsem si říkala: „Ještě měsíc. Ještě chvíli.“ Ale chvíle se protahovaly do let.

Jednou večer jsem seděla na balkoně a brečela do tmy. Petr přišel domů pozdě, cítil pivem a ani si mě nevšiml. V tu chvíli mi došlo, že už nejsem šťastná. Že už ani nevím, kdo vlastně jsem.

Pak přišel ten zlomový den. Babička upadla v koupelně a já ji sotva zvedla ze země. Volala jsem Janě do Německa: „Potřebuju pomoc! Už to nezvládám!“ Jana odpověděla: „Alenko, vydrž ještě chvíli. Já teď nemůžu přijet.“

Zavěsila jsem a rozklepaly se mi ruce vzteky i zoufalstvím. V tu chvíli jsem pochopila: pro ně nejsem rodina. Jsem jen někdo, kdo dělá špinavou práci.

Začala jsem přemýšlet o rozvodu. O tom, že bych odešla zpátky k rodičům nebo si našla malý byt někde v Praze a začala znovu. Ale bála jsem se – co když už neumím žít sama? Co když mě Petr bude pomlouvat před známými? Co když babička opravdu skončí v domově a všichni mě budou vinit?

Jednou večer přišla Jana nečekaně domů – prý má dovolenou. Seděli jsme u stolu a ona mi s úsměvem řekla: „Alenko, ty jsi poklad! Bez tebe bychom to nezvládli.“

„A co já?“ zeptala jsem se tiše. „Co já mám ze života? Šest let jsem tu byla sama.“

Jana zmlkla a Petr jen koukal do talíře.

Dnes už vím, že musím myslet i na sebe. Že rodina není všechno, když vás bere jen jako samozřejmost.

Ptám se vás: Má cenu bojovat o manželství, kde jste jen služka? Nebo je čas začít žít pro sebe?