Cizí štěstí, naše cena – příběh Magdy z pražského paneláku

„Proč to zase děláš, Magdo? Proč vždycky všechno musíš zachraňovat?“ křičela na mě máma přes kuchyňský stůl, zatímco jsem utírala slzy a snažila se v sobě udusit vztek. Venku už byla tma, v paneláku na Proseku se rozléhaly zvuky večerního života – televize od sousedů, dětský pláč, někdo bouchal dveřmi. Ale u nás doma se odehrávala další z nekonečných scén, kde jsem já byla ta špatná, protože jsem si dovolila říct svůj názor.

„Protože už toho mám dost! Nikdo se mě nikdy neptá, co chci já. Všichni jen čekají, že budu mlčet a dělat, co se ode mě čeká,“ vyhrkla jsem poprvé v životě nahlas. Máma se zarazila, sestra Lenka se na mě podívala s tím svým povýšeným úsměvem, který mě provázel od dětství. V tu chvíli jsem si uvědomila, že tohle není jen hádka o to, kdo dneska umyje nádobí nebo kdo půjde s babičkou k doktorovi. Tohle bylo o všem, co se ve mně hromadilo celé roky.

Lenka byla vždycky princezna. Už od školky měla všechno – nové šaty, nejlepší panenky, pozornost rodičů. Já byla ta druhá. Ta, která pomáhala s úkoly, když máma nestíhala z práce. Ta, která šla s tátou do sklepa vynášet uhlí. Ta, která nikdy neřekla ne. Když Lenka přinesla trojku z matiky, máma jí koupila čokoládu na uklidnění. Když já dostala jedničku, máma jen pokývala hlavou: „To je samozřejmé.“

Všechno se to stupňovalo s věkem. Lenka šla na gympl, já na obchodku – prý abych mohla rychleji do práce a pomáhat doma. Když Lenka otěhotněla v devatenácti a její přítel ji opustil, byla jsem to já, kdo s ní chodil na kontroly a utíral jí slzy. Máma jen opakovala: „Musíme být silné kvůli Lence.“ Nikdo se neptal, jak mi je. Nikdo neviděl moje známky na maturitním vysvědčení ani to, že jsem si našla práci v bance hned po škole.

Jednou v noci jsem seděla na balkoně našeho panelákového bytu a dívala se na světla Prahy. Bylo mi dvacet pět a měla jsem pocit, že mi život protéká mezi prsty. Všichni kolem mě něco chtěli – máma potřebovala pomoct s domácností, Lenka s hlídáním malé Klárky, táta byl většinou někde v hospodě nebo mlčel u televize. A já? Já jsem si ani nepamatovala, kdy jsem naposledy dělala něco jen pro sebe.

Jednoho dne přišla Lenka domů s novým přítelem – Tomášem. Byl milý, pozorný a hlavně ochotný pomáhat. Najednou se všechno změnilo. Lenka začala chodit ven, smála se a plánovala svatbu. Máma byla nadšená: „Konečně budeš mít štěstí!“ Jenže já jsem cítila jen prázdno a únavu. Všichni slavili Lenkino štěstí a já zůstala v pozadí jako vždycky.

Začala jsem být podrážděná a hádavá. V práci mi to šlo čím dál hůř, kolegyně si všimly, že nejsem ve své kůži. Jednou mě vedoucí zavolala do kanceláře: „Magdo, co se děje? Jsi jiná.“ Rozbrečela jsem se přímo před ní. Poprvé v životě jsem někomu řekla pravdu – že mám pocit, že žiju cizí život a že už nemůžu dál.

Vedoucí mi doporučila psycholožku. Dlouho jsem váhala, ale nakonec jsem tam šla. Seděla jsem v čekárně mezi plakáty o depresi a úzkosti a připadala si jako blázen. Ale když jsem začala mluvit, všechno ze mě spadlo. Psycholožka mi řekla: „Magdo, musíte myslet i na sebe. Jinak vás to zničí.“

Začala jsem pomalu měnit svůj život. Naučila jsem se říkat ne – nejdřív u malých věcí: „Dneska nemůžu hlídat Klárku.“ „Nechci jet na chalupu.“ Bylo to těžké. Máma mi vyčítala sobectví: „Jak můžeš být taková? Vždyť jsme rodina!“ Lenka se mnou nemluvila celé týdny.

Ale najednou jsem měla čas na sebe. Přihlásila jsem se do kurzu keramiky, začala chodit běhat do Stromovky a poznala nové lidi. Poprvé v životě jsem měla pocit, že dýchám.

Jednou večer přišla máma do mého pokoje a sedla si ke mně na postel. „Magdo… promiň mi to všechno. Já jsem nevěděla…“ Poprvé jsem viděla mámu plakat kvůli mně.

Lenka mi po čase napsala zprávu: „Chybíš mi.“ Odpověděla jsem jí: „I ty mně.“ Ale už to nebylo stejné jako dřív – teď jsme byly dvě dospělé ženy s vlastními životy.

Dnes je mi třicet dva let a bydlím sama v malém bytě na Žižkově. S rodinou se vídám méně často, ale když už spolu jsme, mluvím nahlas o svých pocitech i potřebách. Někdy je to těžké – staré vzorce se vracejí – ale už nikdy nechci žít jen pro cizí štěstí.

Občas si večer sednu k oknu a dívám se na světla Prahy stejně jako kdysi. Ale dnes už vím: moje štěstí není méně důležité než štěstí ostatních.

A tak se ptám vás: Kolik z nás ještě platí za cizí štěstí? A kdy konečně začneme žít i pro sebe?