Když ti bratr a švagrová vezmou domov: Příběh o ztrátě vlastního místa pod sluncem

„Ivano, můžeš si prosím uklidit ty věci z obýváku? Tomáš s Martinou potřebují víc prostoru.“ Hlas mojí mámy mě vytrhl z myšlenek. Seděla jsem na pohovce, v ruce hrnek s čajem, a snažila se nevnímat, jak se kolem mě všechno mění. Ještě před měsícem byl tenhle byt mým bezpečným útočištěm. Teď se tu cítím jako host.

Tomáš, můj o tři roky starší bratr, se sem nastěhoval s Martinou poté, co přišli o podnájem. Prý jen na chvíli, než si najdou něco vlastního. Ale už je to šest týdnů a místo aby se situace uklidnila, napětí roste. Martina je pořád podrážděná, Tomáš se mi vyhýbá pohledem a rodiče… ti dělají, že je všechno v pořádku.

„Ivano, mohla bys dneska uvařit večeři? Martina je unavená z práce,“ ozve se máma z kuchyně. Přikývnu, i když bych nejradši vyběhla ven a už se nevrátila. Můj pokoj je teď skladištěm krabic a dětských věcí – Martina je těhotná a všechno musí být připravené. Moje knihy, fotky a vzpomínky jsou nacpané v jedné skříni. Když chci mít chvíli klid, zavřu se na balkoně s dekou přes ramena.

Jednou večer slyším za dveřmi hádku. „Proč tu pořád je? Už je jí třicet! Měla by si najít vlastní byt,“ šeptá Martina Tomášovi. „Není to tak jednoduché,“ odpovídá Tomáš tiše. „Ivana nemá tolik peněz…“

Zůstávám stát za dveřmi jako přikovaná. Srdce mi buší až v krku. Vím, že jsem pro ně přítěž. Ale kam mám jít? Pracuju v knihovně na poloviční úvazek, protože se starám o mámu, která má cukrovku a často potřebuje pomoc. Nikdy jsem si nestěžovala. Nikdy jsem nechtěla být středem pozornosti.

Další den ráno najdu na stole lístek: „Ivano, prosím tě, můžeš dneska vyzvednout Martinu od doktora? Já nestíhám.“ Podepsán Tomáš. Zase já. Zase ta, co všechno zařídí, protože nemá vlastní život.

Cestou domů v tramvaji Martina mlčí. Dívá se z okna a já cítím, jak mezi námi visí napětí. „Víš, Ivano,“ řekne najednou, „my bychom potřebovali víc soukromí. Nechceš si najít něco svého?“ Polkne a ani se na mě nepodívá.

„A kde bych na to vzala?“ vyhrkne ze mě dřív, než si to stihnu rozmyslet. „Myslíš, že je to pro mě jednoduché?“

Martina pokrčí rameny. „Každý musí jednou dospět.“

Doma mě čeká další překvapení – rodiče sedí u stolu a tváří se vážně. „Ivanko,“ začne táta opatrně, „víme, že to pro tebe není lehké… Ale Tomáš s Martinou potřebují klid kvůli miminku. Nechceš si najít podnájem? Pomůžeme ti s hledáním.“

V tu chvíli mám pocit, že mi někdo vyrval srdce z těla. Celý život jsem byla ta hodná dcera, která nikdy nezlobila, pomáhala doma a starala se o rodiče. A teď mě vlastní rodina vyhání z domova.

Následující týdny jsou jako zlý sen. Prohlížím inzeráty na internetu, ale ceny jsou šílené. Sdílený pokoj někde na okraji Prahy za osm tisíc měsíčně? To bych neutáhla ani s druhou prací. Přesto chodím na prohlídky – malá tmavá místnost v paneláku na Černém Mostě, kde bydlí další tři lidé; sklepní byt v Libni s plesnivými zdmi; podkroví v Hostivaři bez topení.

Jednou večer přijdu domů později a slyším Martinu mluvit do telefonu: „Já už to s ní nevydržím! Pořád tu je… Je to divné.“ Když vejdu do kuchyně, zmlkne a jen se na mě dívá s opovržením.

Začínám být neviditelná i pro rodiče. Máma mi už neříká dobré ráno, táta se vyhýbá očnímu kontaktu. Jako bych byla cizí člověk ve vlastním domě.

Jednou večer sedím na balkoně a brečím do polštáře. Najednou přijde máma a sedne si vedle mě. „Ivanko… promiň nám to. Víš, že tě máme rádi… Ale Tomáš je náš syn a čekají dítě…“

„A já jsem co?“ zašeptám zlomeně.

Máma mlčí.

Nakonec nacházím malý pokojík u starší paní v Nuslích. Je tam ticho, voní to po kávě a starých knihách. Paní Novotná je laskavá a nechává mi prostor. První noc tam nemůžu usnout – cítím smutek i úlevu zároveň.

Rodiče mi občas volají, ale už to není ono. Tomáš mi napsal jednou – prý doufá, že jsem v pořádku. Martina mi nikdy nenapsala.

Občas přemýšlím: Proč je v Česku tak těžké mít vlastní místo? Proč rodina často zapomíná na ty, kteří zůstali? A co znamená být ‚to dítě, které zůstalo‘? Možná nejsem jediná… Jak byste to řešili vy? Máte podobnou zkušenost?