Opustil nás kvůli své první lásce: Jak sebrat sílu, když vám někdo zlomí rodinu?

„Mami, proč zase pláčeš?“ slyším tichý hlásek své mladší dcery Klárky, zatímco se snažím utřít slzy dřív, než si toho všimne i její starší sestra Anička. Je páteční večer, v kuchyni voní bramborová polévka, ale v mém srdci je jen prázdno a bolest. Petr, můj manžel, právě před hodinou odešel. Ne na služební cestu, ne na pivo s kamarády. Odešel navždy. Kvůli ní. Kvůli své první lásce, kterou prý nikdy nepřestal milovat.

„Musím jít za tím, co cítím. Promiň, Jano,“ řekl mi tiše, když balil kufr. „Děti pochopí. Ty jsi silná.“

Silná? V tu chvíli jsem měla chuť křičet, rozbít talíř nebo mu vmetat do tváře všechno to ponížení a bolest. Ale neudělala jsem nic. Jen jsem stála, neschopná pohybu, a sledovala, jak se dveře za ním zavírají. Děti byly v pokoji a hrály si s panenkami. Netušily, že právě přišly o tátu.

První noc byla nejhorší. Ležela jsem v posteli a poslouchala ticho, které bylo najednou ohlušující. V hlavě mi běžely vzpomínky na naše společné roky – první rande v kině Světozor, svatba na radnici v Dejvicích, narození Aničky i Klárky. Všechno to teď bylo pryč. Petr si vybral jinou cestu a já zůstala sama na všechno.

Ráno mě probudil zvuk dětských kroků. „Mami, kde je táta?“ ptala se Anička a já poprvé v životě nevěděla, co odpovědět. „Musel odejít,“ zamumlala jsem a doufala, že to bude stačit. Ale nebylo.

Začaly týdny plné otázek, slz a hádek. Klárka se v noci budila s pláčem a volala tátu. Anička se uzavřela do sebe a odmítala chodit do školy. Já jsem musela do práce – jako účetní v malé firmě na Smíchově – a večer jsem padala únavou. Peníze nám začaly chybět. Petr posílal alimenty, ale nestačilo to ani na nájem našeho bytu na Barrandově.

Moje máma mi nabízela pomoc: „Jano, přestěhujte se k nám do Kladna, bude vám líp.“ Ale já nechtěla opustit Prahu ani svůj život, který jsme tu s Petrem budovali.

Jednoho dne jsem potkala Petra na ulici – držel za ruku tu ženu, kvůli které nás opustil. Byla to jeho spolužačka ze střední školy, Ivana. Smáli se spolu a vypadali šťastně. Když mě spatřil, jen sklopil oči a přešel na druhý chodník. V tu chvíli jsem pocítila takovou směs vzteku a bezmoci, že jsem měla chuť rozběhnout se za ním a křičet: „Jak jsi mohl? Jak jsi mohl opustit svoje děti?“

Doma jsem bouchla dveřmi a rozplakala se před dcerami. „Tati už se nevrátí?“ zeptala se tiše Klárka. „Ne, zlatíčko,“ odpověděla jsem a poprvé jsem řekla pravdu.

Začaly mě pronásledovat výčitky: Co jsem udělala špatně? Proč mu nestačila naše rodina? Byla jsem moc unavená? Málo milující? Nebo prostě jen přišla jeho chvíle odejít?

Snažila jsem se být silná kvůli dětem. Každý den jsem jim vařila oblíbené palačinky k snídani, četla pohádky před spaním a objímala je tak pevně, jak jen to šlo. Ale uvnitř mě to bolelo čím dál víc.

Jednou večer přišla Anička za mnou do kuchyně: „Mami, myslíš, že táta nás má ještě rád?“ Podívala jsem se jí do očí a viděla v nich stejný smutek jako ve svých vlastních. „Ano, určitě vás má rád,“ zalhala jsem jí pro její klid.

Začaly jsme chodit k psycholožce na Jiřího z Poděbrad. Pomohlo nám to mluvit o bolesti i o tom, co nás čeká dál. Klárka začala zase spát celou noc a Anička si našla nové kamarádky ve škole.

Ale já? Já pořád nevím, jak dál. Každý den bojuju s pocitem selhání i s tím nekonečným strachem z budoucnosti. Přátelé mi říkají: „Jano, čas všechno zahojí.“ Ale co když ne?

Někdy večer sedím u okna našeho bytu a dívám se na světla Prahy. Přemýšlím o tom, jestli ještě někdy budu šťastná – jestli dokážu odpustit Petrovi i sobě samotné.

Možná nejsem jediná žena v Česku, která zůstala sama s dětmi kvůli něčí dávné lásce. Možná je nás víc. Ale jak najít sílu začít znovu? Jak věřit lidem po takové zradě?

Co byste udělali vy na mém místě? Dá se vůbec odpustit někomu, kdo vám rozbije rodinu – nebo je lepší zapomenout a jít dál?